Dokonáno jest!
„Ista est pulcherrima!“
Děl v tvůrčí chvíli Hospodin: „chci zemi!“
jak velký pták když máchne perutěmi,
zem z hlubin věků na peřejích vod
jak zmítaný a chvějící se bod
se začla ve tmách valiti a nést;
i řekl Bůh: „to krásné jest!“
Dál Jeho hlas zněl stínů směs: „chci světlo!“
a jasem svým tmy beztvárné hned smetlo
v dno prostoru, jenž celý nesměrný
se v červánků šat halil nádherný;
to země žhavý byl a svatý křest,
i řekl Bůh: „to krásné jest!“
Tu z klína země pučelo to chvatem;
sníh liljí skvěl se růží nad šarlatem,
jak Tvůrce děl, a v řeky hlubinu
se klonil lotos a květ leknínu
i každý skály tes tu počal kvést;
a řekl Bůh: „to krásné jest!“
Luh země smál se v květech, vrch i nivy
a prázdný byl jen širý blankyt snivý;
děl Hospodin: „i tam má rozklene
moc tvůrčí k zdobě květy plamenné!“
hned slunce plálo, měsíc s druží hvězd;
i řekl Bůh: „to krásné jest!“
105
Že chtěl, hned písně ptáků vzduchem steskly,
hned šupin perle ve vlnách se bleskly
a život ve vesmíru vzbuzeném
pod každým listem byl a kamenem,
i v lesů hlubinách, na dlani cest;
i řekl Bůh: „to krásné jest!“
„Chci toho mít, jenž ved by rody země,
jenž obraz můj vždy Otce měl by ve mně!“
a stvořil člověka i přeskvělý
dvůr nebes celý – svaté anděly,
jenž v oblacích trůn Jeho měli nést;
i řekl Bůh: „to krásné jest!“
A svět se prostorem hnal, v stín se ztrácel,
však Bůh v sny tvůrčí znovu zas se vracel:
to nebylo, co v mysli plálo tam
těm rovno snům a toužným myšlénkám,
co od věčnosti blahem jalo hruď,
Jej nutilo říc’ tvůrčí: Buď!
Ten div chce ještě tvořit, div nad divy!...
ó chvíle svatá, ten zjev čarosnivý
zas duší Jeho jde jak před věky:
Bůh zachvěl se a vesmír bezděky
se věčnem valící v jas zahořel
a velebně hlas tvůrčí zněl:
„Buď!“ A svět v hloubí základech se třásl,
třpyt slunce, jímž den hořel, jak by hasl
před zjevem tím, jenž z hloubí věčna vstal,
a vesmír celý úžas v pouta jal,
až propuk v jásot, který v dál se nes’;
ó hymny hřmící! jaký ples!
106
Slyš! oblohy to moře blankytové,
ti ptáci nebes, bílí oblakové,
to jitro, v žhoucí nach jež zahoří,
i slunce v západ než se ponoří
do červánků vln, jako v lesa šer
pták ve své hnízdo v podvečer.
Slyš! měsíce zář jako sněhy skvící,
i hvězdy, jiskry z věčna tryskající;
noc jasná, jež jde v plné nádheře
proud paprsků za zlaté kadeře,
i blesk, ta struna žhavá vesmíru
vln vzdušných znící ve víru.
Slyš! země, jež se stydlivě v květ skrývá,
rdí růží se a fialkou se dívá,
ta země, která plodí strom i klas
dá dravci doupě, ptáku hnízdo zas,
jež ňadra mateřská vždy laskavá,
kdo lační jsou, všem podává.
Slyš! proud, jenž zmijí nivami se křiví,
lesk perel ohnivý, lesk moře sivý;
les země, jenž se vzpíná na skálu,
les moře na dně žhoucích korálů,
ten kraj, jenž plane v liljí lupenech
jak celý v bílých plamenech.
Slyš! vše, co žije ve výši, co žije v nízku,
ať moře ve vlnách, ať v moři písku.
Slyš! vrchy v sněhu, v květu doliny,
sráz roklí, propastí všech hlubiny;
co létá vše i co se plazí v prach,
stín miluje či jitra nach.
107
Hlas jejich letí, hřmí jak diví oři:
Ó květe Nazareta, sladká zoři!
ó roso milosti, ó skvoucí ráno!
a k štěstí edenu ó zlatá bráno!
Tvůj dech je sladká vůně rozmarin,
Tvář Tvoje slunce zdroj a noci stín
Ti k nohoum lehá plaše ve spěchu,
mír, štěstí vlní se v Tvém oddechu;
ó dcero nebes, Boha úsměve,
trůn Boha svaté lokte Tvé!
A výš a výš se zpěv ten mocný vzmáhal,
od země rostl, k nebesům až sáhal.
V sluch Boží sladkou harmonií zněl:
tu v zanícení dílo Své když zřel,
v Své ustál práci Bůh – ó věčná čest!
a děl pak: „Dokonáno jest!“
108