Z kraje bídy.  I.

Xaver Dvořák

Z kraje bídy.
I.

Juž večer byl, a mlhy krajem spěly,spěly jak bludných duchů dlouhý, teskný řad; na stráni chatky chudičké se tměly, a noci stín se na ně těžce klad’. A mezi vrchy kolem znáti pouze ta pole chudých jako prázdná dlaň, a každé z nich tam střeží hořká nouze, a požehnání nezasvitne naň. Kraj smutný! stojím nad ním v zamyšlení – jak výčitka kříž roste k blankytu – a v duchu ptám se: ach, což nikdo není, kdo sklonil by se k tobě v soucitu? Což nikdo není, kdo by za tě prosil, ty kraji, lide trpce zkoušený? Kdo slzami by rány tvoje rosil a objal v lásce svými rameny?!... V tom za mnou měsíce (srp) bílý vstanul, své záře stříbro házel stráněmi; a náhle jak by touhou lásky vzplanul, pad’ rozpjatý stín Krista na zemi. 43