Z kraje bídy.
I.
Juž večer byl, a mlhy krajem spěly,spěly
jak bludných duchů dlouhý, teskný řad;
na stráni chatky chudičké se tměly,
a noci stín se na ně těžce klad’.
A mezi vrchy kolem znáti pouze
ta pole chudých jako prázdná dlaň,
a každé z nich tam střeží hořká nouze,
a požehnání nezasvitne naň.
Kraj smutný! stojím nad ním v zamyšlení
– jak výčitka kříž roste k blankytu –
a v duchu ptám se: ach, což nikdo není,
kdo sklonil by se k tobě v soucitu?
Což nikdo není, kdo by za tě prosil,
ty kraji, lide trpce zkoušený?
Kdo slzami by rány tvoje rosil
a objal v lásce svými rameny?!...
V tom za mnou měsíce (srp) bílý vstanul,
své záře stříbro házel stráněmi;
a náhle jak by touhou lásky vzplanul,
pad’ rozpjatý stín Krista na zemi.
43