Štěstí člověka.

Xaver Dvořák

Štěstí člověka.
O, jaké kouzlo k vám mě táhne, mé dítky! když jdu od vás zpět, když k foliantům ruka sáhne, hned o vás musím přemýšlet. A zasednu-li ku pianu, hned v jeho zvuk váš splývá hlas; před vaším zjevem všady stanu a myslím na vás vždycky zas. I vzpomínám, co s vámi dlívám, jak žití mé se změnilo; ta láska, již v hloub ňader skrývám, teď na ní poupě rozvilo! Teď chápu: proč má vesna růže, proč láska má své objetí, – zda nebe bez hvězd býti může a člověk šťasten – bez dětí! 61