Ty jdeš, má jeseni!

Xaver Dvořák

Ty jdeš, má jeseni!
Ty jdeš, má jeseni, ty jdeš! tvůj krok je volný, ale děsně jistý; k mé duši mluvíš žloutnoucími listy, jež stříbrem jíní vroubí první mráz, i tichem zádumčivých lesů zas, zkad zvedá mlha, chmurná sestra hrobů, svou peruť smutnou k nebi v tuto dobu – ty jdeš, má jeseni, ty jdeš? že nesmím, nesmím zadržet tě více; žal padá v duši, hořké slzy v líce. Ty jdeš! a já se těšil v dětském snění, že život dá mi blaho, opojení, květ, vůni, úsměv, slunce zlatý svit, že dnové nestačí, ni touhy cit; že v srdce, jež se v hloubí ňader chvěje, vše štěstí andělův i lidí svěje. Žel, marně! Hle, juž jeseň jde jak dravec lačný tiše, ostražitě, a v ňadrech snové spí – a netuší tě. [19] Ó, kéž by vzletěli jak tam ti ptáci, jichž bílý řad se na obzoru ztrácí; ti plují šťastní touhu v perutích, kde nové jaro zkvétá, v sladký jih, co zatím jenom v hnízda jejich prázdná sníh padá tam, a sedá zima mrazná – však, ty má jeseni, ty jdeš, a na dně duše dřímou sny mé svěží; juž cítím v ňadrech mráz, a zvolna – sněží! 20