Jaro.

Jaro.
Nuž, ach přece usmálo se v bílých květech, v jasné rose smavé děcko, jaro zlaté, od hor ručky vztáhlo zas. Jeho úsměv sladký, němý s trůnu zimu svrhnul k zemi – tu starušku o berličce s bílým vlasem, v těle mráz. Stlalo jí pak v samém květu hebce mechu do sametu, aby se jí neuzdálo hned tak z toho hrobu vstát. Pak se teprv rozjásalo, v kraje širé v let se dalo, k žití vroucím políbením mrtvá srdce rozehřát... Kouzlo žití, Vesny báje, kdo vyzkoumá vaše taje! Promlouváte sladkou písní, hned zas bílou září hvězd; vyzníváte v šumu stromů, smíchem dětí z chýší, z domů za večera při klekání, když jdu prachem bílých cest; 28 kolem dýchá tolik štěstí, z niv a strání, z ratolestí, že se divím, kdo tu může nešťastným být naposled; zadumám se nad svou duší: zda tím blahem též se vzruší? mráz tam roztál upomínkou, ale na dně – mrtvý květ! 29