Jaro.
Nuž, ach přece usmálo se
v bílých květech, v jasné rose
smavé děcko, jaro zlaté,
od hor ručky vztáhlo zas.
Jeho úsměv sladký, němý
s trůnu zimu svrhnul k zemi –
tu starušku o berličce
s bílým vlasem, v těle mráz.
Stlalo jí pak v samém květu
hebce mechu do sametu,
aby se jí neuzdálo
hned tak z toho hrobu vstát.
Pak se teprv rozjásalo,
v kraje širé v let se dalo,
k žití vroucím políbením
mrtvá srdce rozehřát...
Kouzlo žití, Vesny báje,
kdo vyzkoumá vaše taje!
Promlouváte sladkou písní,
hned zas bílou září hvězd;
vyzníváte v šumu stromů,
smíchem dětí z chýší, z domů
za večera při klekání,
když jdu prachem bílých cest;
28
kolem dýchá tolik štěstí,
z niv a strání, z ratolestí,
že se divím, kdo tu může
nešťastným být naposled;
zadumám se nad svou duší:
zda tím blahem též se vzruší?
mráz tam roztál upomínkou,
ale na dně – mrtvý květ!
29