Bdí láska Boží neobsáhlá!

Xaver Dvořák

Bdí láska Boží neobsáhlá!
Zřím v dálku, slunce – pták kam zvolna slétá, kde v jasný obzor věnec hor se vplétá; jdou stíny těžké z hloubí spících lesů, hlehle,v drobných perlách hoří lístky vřesu, květ každý v slzách oko uzavírá, co slunce nad západem tiše zmírá. Teď z nitra jeho plameny výš šlehly, jak láva žhoucí od hor v nivy sběhly; vždy víc a víc se řinou z jeho hlubin, co perlou plálo, hoří jako rubín; jak zlaté šupiny, hle, vlny hrají, a s věncem růží hory usínají. Pak hasly červánky, se tměly skály, jen paprsky dva ještě v dálku plály; to jak by nad zem znáhla dvě ramena se žehnajíce vztáhla: „Ó vy, jež vedro žití těžce hněte, jen klidně spěte, bdí láska Boží neobsáhlá!“ 84