Bdí láska Boží neobsáhlá!
Zřím v dálku, slunce – pták kam zvolna slétá,
kde v jasný obzor věnec hor se vplétá;
jdou stíny těžké z hloubí spících lesů,
hlehle,v drobných perlách hoří lístky vřesu,
květ každý v slzách oko uzavírá,
co slunce nad západem tiše zmírá.
Teď z nitra jeho plameny výš šlehly,
jak láva žhoucí od hor v nivy sběhly;
vždy víc a víc se řinou z jeho hlubin,
co perlou plálo, hoří jako rubín;
jak zlaté šupiny, hle, vlny hrají,
a s věncem růží hory usínají.
Pak hasly červánky, se tměly skály,
jen paprsky dva ještě v dálku plály;
to jak by nad zem znáhla
dvě ramena se žehnajíce vztáhla:
„Ó vy, jež vedro žití těžce hněte,
jen klidně spěte,
bdí láska Boží neobsáhlá!“
84