Žebravému děcku.
Vždy usmíváš se jako anděl svatý,
ty ručky chudé na klíně máš spjaty
a vedle berlu – věrnou družku svoji,
ó, cudné poupě v rozedraném kroji;
ta nevinnosť, ach, sluší tvému čelu,
jak podobá se v slunci třpytícímu pelu.
S tvých rtíků neustále píseň zvoní,
co hlavinka se ostýchavě kloní
vstříc všem, kdo cestou pospíchají s chvatem
ať v prosté haleně či pod brokátem;
to nevzruší tě, dál svou píseň zpíváš
a jako ve snu hlavou usměvavou kýváš.
Nechť pálí mráz, nechť vánice tě šlehá,
z tvých očí stejně plane dětská něha;
vždy klidna sedíš chladném na stupátku
půl zahalena v staromódním šátku,
a vlasy prosté, jimiž větry hrají,
tvou hlavu jako snové zlatí oblétají.
[54]
Ty neprosíš, však oko tvé víc praví,
že mimoděk se každý pozastaví
a v klín tvůj almužnu rád tajně vloží,
co svoláváš naň požehnání Boží –
ó, jistě vím, že Bůh tě slyší v taji,
a komu žehnáš, ruce Jeho požehnají...
Rád stavím se tu, když se večer vracím
a v hořkých vzpomínkách se tiše ztrácím;
tvůj jeden úsměv, dítě moje, krátký
stín každý zaplaší z mé duše zpátky,
a cos jak zábřesk blaha v hruď se sklání:
ach, učím se být šťastným aspoň v odříkání!
55