Svému příteli!

Xaver Dvořák

Svému příteli!
Tak rád se chýlím k tvojí drahé hlavě, tak rád zřím v oka tvého měkký svit; ty hledíš ke mně trpce usmívavě, jak děl bys: Rci, zda můžem šťastni být? Zda šťastni?! zaplakal bych usedavě; svou minulost teď slyším kolem jít a v srdce padla náhle bolesť dravě – ten zašlý tón v něm nepřestane znít. Ó druhu! Co nám zbylo z toho žití? Snů loďka zlatá už je pouhý vrak, kam časem jenom v stichlém vlnobití na stěžeň slétá poesie pták a písně jeho, jež nám v duši kanou, tam naděj kvílí v hloubí pochovanou. 34

Kniha Stínem k úsvitu (1891)
Autor Xaver Dvořák