Buď zdráva, země, matko zvěře, lidí,
nad tebou slunce, jež své koně řídí
od vzchodu v západ, laskavě se shýbá,
když rosné perly, tvoje slzy, líbá;
kentauři, vichry, v cval když honbou slepou
do tvrdé lebky tvojí, matko, tepou,
ty odpovídáš zuřivou jim písní
svých buků, dubů, jilmů, houštin tísní
a v hromu rány otce Zeva zpátky
šleš k nebi slavíků svých popěv sladký!
Buď zdráva, ohromná lvů živitelko!
Po tymianu těkající včelko
bzuč pozdrav jí a hvízdej ty jí, kose,
ty, nymfo, nožky koupající v rose,
vy sněhy Edomu s tak mnohou strží,
nad kterou hýká sup a šer kde drží
své neúprosné žezlo přetajemně.
Ó buď mým vzdechem pozdravena, země!
Krotónský Milon, takto přemítaje,
prah chaty opustil a na kraj háje
se vydal, v ruce topor, sílu v svalu.
A prošel háj a slezl mnohou skálu,
až došel na pláň, která zamlžená
se táhla v dálku dlaň jak napřažená;
to bylo místo, kam lvi v hlučném sboru
vždy chodívali, sotva na obzoru
se zjevil měsíc veliký a bledý.
Zde v písku viděl kroků jejich sledy
a umínil si sestrojit pasť na ně.
Dub vyhlídl si, chytil topor v dlaně,
ťal do kmenu, až země zatřásla se,
ťal poznovu a znovu zas a zase
a k jízvě stromu, která pryskyřicí
jen voněla, se sklonil s žhavou lící;
jak v rozťatý kmen paž mohutnou vložil,
chtěl rozčísnout jej ve dví. Jak by ožil,
však mocný kmen se sevřel silný, pružný,
jak v kleště chyt’ jej, nadarmo sval služný
napínal Milon vyprostit se chtěje,
kmen jako kleště svíral bez naděje
na vykoupení jeho rámě prudce,
až nabíhalo modře v divé muce;
i škubal sebou, kolem tělem mlátil,
kmen držel pevně, Milon sílu ztratil,
kles’ na kolena bezbranný a němý,
a velkou bolesť svou žaloval zemi.
A slunce žehlo jak tekutá láva;
pod jeho rty se bělala kol tráva,
cikády pouze ostrou svoji notu
do vzduchu slaly. Proklínaje hmotu
on polo kleče, polo leže čekal
a soptil, úpěl, jak zvěř vyl, se vztekal,
a klnul v bolesti a v malomoci
a pomalu juž den se skláněl k noci.
A zhaslo slunce, svatá chvíle byla,
kdy nad zemí se zjeví luna bílá,
kdy k zdrojům chodí ve sborech lvi píti
a Milon z dálky slyšel jejich vytí,
a zoufalý ve vlastní chycen pasti
pod jejich kroky cítil zem se třásti.
Tu v posled všecky sebral svoje síly
a jeho nářek v temno hvozdu kvílí:
– Ó vzduchu, země, noci, temno, bozi,
čím jsem, hra vaše! – Kůzlata a kozy,
jež v horách zbloudily od svého stáda,
jsou šťastnější, jeť jejich údů vláda
a prchnout mohou, vlků šklebným hněvem
když pláně zuří neb lvů hromným řevem,
já pouze otrok, v chytrosti své léčku
jsem zamotal se, noci, ve tvou vlečku! –
Co platna síla mi, co tuhosť svalu,
mám žíly ocel a mám prsa skálu,
leč kmen mne drží, nepustí a drží;
má orel křídlo nade skalnou strží,
a stonožka má v prachu nohy hbité,
kterými ujde snadno v tísni líté,
má peruť pták, a šídlo, to má křídlo,
mrak letí dál, má hbitou vlnu zřídlo;
já chycen jen se v posměch sobě chvěji
v svém ztracen zoufalství a beznaději!
Co muky těla, co ta schromlá ruka?
Mne horší trhá, rve a sápe muka,
to vědomí, že lvi, které jsem chytal,
jimž pastě rukou obratnou jsem splítal,
teď přijdou lacině k mé hanbě, s plesem
že na mne vrhnou se a zazní lesem
jich povyk a ten víc mně žehá nitro,
než myšlénka, že nespatřím víc jitro!
Zmlk’ bolestí a skráň na prsa pouští,
a ve zástupu vyšli juž lvi z houští,
a s řvaním rovným vzdálenému hromu
se hnali podél skalnatého lomu,
větříce kořisť táhli v údol stmělý.
Však sotva Milona že uviděli,
jak polomrtev v kmenu zmírá bolem,
tu lekli se, ve dálném kruhu kolem
stát zůstali a ztichli a pak v děsu
před silou zdrcenou zpět tíhli k lesu.