Zeleným hvozdem, který nemá konce,
na statném koni čacký rytíř cválá,
v té spleti stromů ztratil všecky honce,
a že by cestu našel, naděj malá;
kol z mechu jemu kynou modré zvonce,
a v pravo trčí k nebi příkrá skála,
den stromů korunou se tmí a šeří,
motýlů rej a zlatých much plá v keři,
laň hledí houštím, jako by se bála.
On jede dál; svou všecku poesii
les před ním ochotně kol otevírá,
tu srna s hedvábnou se mihne šíjí,
tam vever šišek zralé plody sbírá
a v cestu mu je hází, tak že bijí
do přilby, štítu, jenž zní jako lýra;
on toho nedbá, jede dále, v dumu
svou vhroužen jede v bříz a vazů šumu,
jenž větrem v hymnu roste a pak zmírá.
On jede dál; kapradin bujné chvosty
jak vějíře se před ním otvírají,
mech řeřabin a brusinek plá skvosty:
houšť korun ptáci s křikem prolétají;
od skály k skále jak duhové mosty
se ženou bystřice a stříbrem hrají,
po mechu zeleného tekou bradě
jak perel struhy plesné ve kaskádě,
až černý vous i vlas mu postříkají.
On jede dál; hub město trpasličí
tak s mnohou čínskou mihne se kol vížkou;
kdes v porostlině plachá žluna křičí
a náprstník svou zlatou kývá číškou,
a kmeny rostou, obrovské se tyčí,
až závrať padá v duši jejich výškou;
jak prapory tma s haluzí jim visí,
tu kývne starý dub, tam habr lysý,
keř zachví se jen prchající liškou.
On jede dál; což slunce náhle zhaslo?
Jen nad sebou zří mrak, tož větví clonu;
pár paprsků jen po snětích se třáslo
jak dlouhonohých pavouků, jenž v shonu
před deštěm prchají, zda asi žaslo
mu srdce v těle? – Tisíc sladkých tónů
v ten padlo šer, on dobře rozeznával,
jak mech se třás’, kámen mu odvet dával,
jak skřípla haluz v žalujícím stonu.
I nezdržel se, sáhnul k svému boku,
kde roh se s mnohou pěknou řezbou houpal,
a bělouše jen lehce zdržel v skoku
a tváře zdmul, a hlahol plesný stoupal
jak úsměv do tmy v perlícím se toku,
jak nymfa ve vlnách se lačný koupal
ve listů moři, mezi nimi těkal
a zpět se vracel, jezdec čekal, čekal,
strach rostl v něm nad slunce žhavý oupal.
Zda dojel k hradu svému? Nevím ani,
však zámek znám a ložnici v něm šerou,
tam ku loži se starý goblin sklání,
kam vtkáno to, co psal jsem, barvou sterou.
A pověsť dí, kdo v lásky horování
se přes kamení sem a hloží derou,
a dospěvše sem v útulek zde tmavý,
noc stráví šťastnou hlavu vedle hlavy
jen s láskou svou, jež samoty je dcerou:
Ti náhle k rtům tisknouce rety žhoucí
o půlnoci, když tma svět celý skrývá,
a jen své dvoje srdce slyší tlouci,
roh jezdce rozeznají, který zpívá
na gobelinu, on touhy všemohoucí
se nesmrtelnou tísní pozachvívá;
i slyší, jak z té vetchých třásní hmoty
se perlí jako diamanty noty
a měsíc jen se velkým oknem dívá;
tu ruka sjíždějící podél boků
se zastaví a dál se neodváží,
tu vášeň tryskající v zpitém oku
na rosu slzí lásky jen se sráží,
tu anděl studu z dna křišťálných toků
jen perly do koruny štěstí váží
a jezdec duje v roh a roh ten pěje
a v hrůze dívka nahý svůj prs kreje,
jak andělů by tlum sám byl jí stráží.
A v dáli, v dáli kol dřímají lesy,
v měsíce záři rosné, mlhotkané,
jak obrů lebky holé trčí tesy
z tmy hvozdů, po nichž bílé světlo plane,
jen sovy kvil se časem ozve kdesi,
do kolejí cest jak výstraha skane
a ticho zas a kopce dál se věží,
kraj, obraz, ve gotickém okně leží
a jezdec troubí v třásni pruhované.
Zda slyšelas jej, drahá, v noci oné?
To nevím, ale já ho slyšel jasně.
A co mi děl ten roh ve noci vonné,
je pouze fragment nekonečné básně,
ve vlnách které celý vesmír tone,
kde hvězdy stápějí své zlaté třásně,
až tam k té zamlžené skalní strži,
kde na ocase Satan svět náš drží
a na svou kořisť otevírá dásně.
Než v jejich jícen rozeklaný sjedem,
roh poslouchejme, v gobelinu jenž zpívá,
snad v svitu luny konejšivém, bledém,
zkad jako opál slza světla splývá,
nás vykoupit můž z tmy, ve které bředem,
jen láska boží věčná, milostivá,
snad onen věčný symbol pochopíme:
Hvozd láska jest – hrad, k němuž ujíždíme,
je věčný Bůh! – Však dosti, noc se stmívá.