Noc. Boulevard Picpus dřímá v těžké mlze.
Vše uzamčeno, domy, okna, krámy,
a prudký vítr třese svítilnami,
v nichž slabý plamen hraje roven slze.
V tmu půlnoci jen s roztřepeným svitem
v té čtvrti, bídná kde jen žije chátra,
se krade světlo mdlé z pátého patra,
dům starý zvětralým kde tmí se štítem.
Komuna dokonává. Hlídky valné
jen procházejí ulic tmavou sítí,
krok odměřený duní, pušky svítí
mdlým leskem v mlze neprůhledné, kalné.
A z dálky občas rachot bubnů víří
a výstřel temný v ticho noční zazní,
po orgii tam ve krvavé lázni
smrt v stádech jatých komunardů hýří.
Zas vládne řád a zákon. Jako vlna
když nejvýš vzpne se, náhle v prach se tříští,
tak odboj kles’, jen strach zbyl na bojišti
a krev, které jest celá Paříž plna.
Kdo smělý tak, že tam, kde v stíny šeré
se stejně nevinnost jak vina skrývá,
se klidně okem světla v chaos dívá,
jenž dovřel oběti své zhltiv steré?
U sporé lampy tam dva sedí kmeti,
to Szwejcer s Rozwadowskim, druzi dávní,
ve svatém boji pro vlast druhdy slavní,
dnes v bídě žijící, však s duší dětí,
se srdcem apoštolů. Ve vyhnanství
sem zanesl je příboj emigrace.
O kůrku chleba těžká začla práce,
jak Dante pravil, šlapat schody psanství.
Kdys v mládí snech svou svatou Polsku zřeli
stát nad národy s ohvězděným čelem!
Té smutné Dolorosy spasitelem
chtěl každý z nich být, druzi jejich mřeli
na bojištích celého světa pro ni;
jim exil zbyl jen čtyřiceti roků
a odříkání – však též plamen v oku
a sloka pěvce, mysticky jež zvoní
a věčnou zpívá píseň a naději,
hymn „Nezhynula Polska“ šeptá plaše.
Tak čekali své vlasti Mesiaše
dva staří ptáci sněhu ve závěji.
On přijde! Szwejcer vzdychal každým jitrem,
jak Towiański věštil jeho příchod,
jak Mickiewicz ho tušil, v dálný Východ
vstříc putuje mu s posvěceným nitrem.
On přijde! Žaláře a pouta zkruší,
vykouzlí růže nad sibiřské sněhy,
vše rány zahojí a ducha žehy,
rmut slzí smyje s tváří, vinu z duší.
On přijde! vzdychal Szwejcer v chudé lože
se utýrán dne vedrem potáceje,
ne Polsku jen, svět z moře beznaděje
on v přístav vyvede, kde’s kotvou, Bože!
Vše události, jež se na svět valí,
v nichž Europa, pták, v dravce spárech stená,
jsou jeho posli, peruť jeho změna
a válka mystický plášť, v nějž se halí,
ve vzdechu bídných on své meče sková,
ve písni věštců zámysly své spřádá,
stín otroctví, jenž na svět nyní padá,
je kolébka, zkad zoře tryskne nová.
On přijde, kdy ho nejmíň čekat budem,
na prestol slávy matku Polsku vsadí,
bez vlády klesnou, jenž ji dáví, hadi
a velcí světa před ním padnou studem!
Tak Szwejcer snil a žil v svou dumu cele
při dunění děl pruských stejně vnořen
jak při komuny řádění, v ní kořen
byl jeho žití, vše kol prázdné, stmělé,
jen ona majákem, jenž stále planul.
Dnes rovněž v noci vraždění a vřavy
své s druhem k lampě ukláněli hlavy
nad knihu, větší svit jim v duše kanul.
To „Kniha polských poutníků“, kmet hlasně
čte s vírou v duši, s jiskrou v kalném oku,
co boulevard duní echem hlučných kroků,
co bubny víří v spád mystické básně,
co občas temný výstřel z dálky třeskne.
Jde hlídka kol. – Co ono světlo v štítu?
To signal komunardům, v jeho svitu
juž potlačeným nová hvězda bleskne.
Však nebleskne, dí důstojník a k domu
stráž zatočí, ve pažeb ranách dvéře
juž povolují, světlo bleskne v šeře
a schody úpí v sterých kroků hromu.
Kmet stále čte o Mesiaše příští,
druh jeho zbožně slouchá, hlavou kývá,
zní chodbou křik a lání, vřava divá...
On přijde! – pažba vetché dvéře tříští.
On přijde! – Tak jsi nesnil jeho příchod,
ty apoštole s vírou v duši svojí!
Pět kulí v srdce tvé zda zhasilo ji?
Třesk bubnů, v krvi nad městem plál východ.