Ba, jistě teď nám vzejde doba zlatá,
„jíž Leopardi před lety se smál,“
již v botách sedmimílových v před chvátá
mdlé lidstvo, nový jeho ideal
kde otvírá mu štěstí, slávy vrata,
kde každý v okruhu svém svůj a král,
kde volný vzduch, kde každý vlastní řečí
smí vztekat se, lát v chaos ještě větší.
Tak básníci a myslitelé snili
o zlatém věku mnohou zvučnou sloku,
ba pěknou frasi o něm vykroužili
a mnohou hymnu pěli – „o pokroku“.
Jsou skutkem sny dnes, věk se v konec chýlí
a nový nastupuje v ryčném skoku,
vše zvrátí, staré rány sotva zléčí,
vše zamíchá jen v chaos ještě větší.
O „vous tu nejde dlouhý na dvě pídě,“
ne, madame, nejde též o krinolinu,
o účes, fraku střih, v té malé bídě
jsme dávno zvykli si, tou cestou k zhynu
loď lidstva hřmí-li, pak na její přídě
kdo bdí, je básník, věřte jeho kynu,
zná větrů směr, zří každé nebezpečí,
žel, ve všem že zří chaos ještě větší.
„Když k cíli nedošli jsme,“ praví, „třeba
vše zvrátit z kořene, snad na rumech
nám zkvete nový cíl, jenž sluje chleba,
a ukojení snah a tužeb všech!“ –
Ach, jako druhdy Mojžíš s hory Neba
zřel v kraj, jejž sotva tušil ve svých snech,
zřím v hloub, před novou modlou lidstvo klečí,
sta křiků, zní tu v chaos ještě větší.
Ta, u kolébky jeho dřív jež stála
a ráda Madonnou se zvala, matkou,
jak furie se divá náhle vzpjala
dnes povrhujíc citů syrovátkou,
do rukou sondu a pincettu vzala
k dnu všeho chtíc se nořit drahou vratkou,
stát vedle muže – málo se jí vděčí,
chce nad něj, míchá chaos ještě větší.
Muž, který lidstva hlídal každý krok
a vzmach a vzlet tou dlouhou věků drahou,
dnes vidí, žena že jest jeho sok,
jej stihnout silou ducha chce a snahou.
Rád vítal by ji, v šumný veletok
i nejmenší jest vlna milou, drahou,
kam lodí plavec, oráč dojde klečí,
proč láskou žena ne? – Proč chaos větší
se vzpíná kol a roste napořád?
O družném krbu zkazky jsou dnes bájí,
je hodně dětinským, kdo chce být mlád,
jak v slunci tropickém dnes dívky zrají;
chce každý losů svých se tvůrcem stát
i ženy k tomu stejné právo mají,
všem přál bych vše – nic blázny nevyléčí,
jen kdyby chaos nevzplál – ještě větší.
Nuž, obraťme svět jednou na ruby
a zkusme to již ve dvacátém věku!
Snad unikneme jícnu záhuby,
všech nemocí se vyrvem jednou vleku;
pak z lidstva lodi, s volné paluby
jen pravda bude mluvit ku člověku,
ať vlna vře tu, proudy kolem ječí,
jen chaos nevzplane-li ještě větší!
Za ženou mládež, nezralá jest, vím,
leč právo má, být slyšána den ke dni,
chce všady proniknout jen duchem svým,
žel jako všech teď že je týž a všední!
Ach, mládí illuse, sen luzný, dým,
ach, dětství hry, ach, snové bezvýslední!
Kdo váhy soudu zladí jemnou péčí?
Výš jednou letí, druhou v chaos větší!
Ó duchu pravdy! Ironie šklebem
se nechci rouhat, kde vždy něco čekám,
ó mníš-li, dav že sytit lze jen chlebem
neb koupit přízní – já se nepolekám!
Vzplaň, nová dobo, skráň ověnči Febem,
Tvé vítězství jest! K ráje bájným řekám
tvář obrať svou a slovem místo meči
boj zahaj, než vzplá chaos ještě větší!
„Však především být volná musí žena!“
– Ach znám to, znám, jen láskou volna je
Tou lidstva poesie vykoupena
zas do duhových barev zahraje.
Ó ženou roste pouze žití cena
jí zvučí cymbaly a šalmaje!
Být galantním to básníku jen svědčí,
nechť třeba vřel by tím jen chaos větší.
Tak s volnou ženou zlatý věk se blíží,
ať lékařkou jest, na kathedře stojí,
co v kuchyni muž k ohništi se plíží
na stroji šije v resignaci svojí,
dnes pometlem se ohání a díží,
tu máslo tluče a tam krávy dojí,
je blažen, ví, oč dnes jej žena předčí;
v sled z všeho zbude chaos ještě větší.