Nedávno zastavil mne na ulici
kýs dobrý muž, mně zdá se redaktor
neb nakladatel a hned s chladnou lící
bez předmluvy ten začal rozhovor.
„Je dobrá časem báseň v časopise,
když mezi povídky se prohodí,
byť nečtla se, přec dobře v listu skví se,
slok řada mile oku lahodí.
Zvlášť na konci, když prázdná stránka zbývá,
tu hezky verš se dělá lyrický,
já tomu přeji, a my od jakživa
jsme slušný měli dorost básnický.
Je zapotřebí ostnem býti trochu
té rýmující naší mládeži,
však každému z těch veršujících hochů
zřít na prsty, je držet v otěži.
Jen po kapkách – to poesii stačí
v té době cukrovarů, záložen,
těch málo juž, co při měsíčku pláčí,
čas minul, kdy vrah písní přemožen!“
Ó jindy, nevím, co bych byl řek’ na to,
snad: Mýlíte se, pane, naopak
je pravá poesie ryzí zlato
a čím jí víc, tím duše jako pták!
Jen plnou vždy ji rozhazujte dlaní,
ať roste jako řeka bez hrází,
ať chrámem jest, kam s povztýčenou skrání
i dělník otrhaný přichází.
Ne v knihách, jež se zlatou zdobou blýští,
ji raděj prostou dejte zadarmo,
vždyť v ní je život, vzruch a spása příští
všech, kteří skráně kloní pod jarmo.
Ó dejte ji, neb všude jest jí třeba,
je manna, nektar, rosa, ideál,
jak druhdy Kristus když požehnal chleba
a tisícům jej kolem rozdával!“
To byl bych řekl – teď však přešla léta,
a často spražen ve životě sám,
co ještě v duši mojí zrá a vzkvétá,
juž v srdci na dně žárliv ukrývám.
Tož zívnuv jen jsem pravil apaticky
a novou cigaretu sklonil k rtům:
– Vy ovšem, pane, pravdu máte vždycky,
nač předhazovat perly prasatům?