ANDĚLSKÁ LEGENDA VÁNOČNÍ.
(JAR. GOLLOVI.)
Štědrý den se noří
z upomínek mých;
hvězdy nebem hoří,
stromek v světel moři,
venku led a sníh.
Rolničky, slyš, saní
proletěly háj...
Svatá noc se sklání,
stojí v sněžné pláni,
stíní celý kraj.
S křídel se jí točí
sněžných vločků ples,
duše víc v nich zočí,
kdybys k nebi oči
v nevinnosti vznes’!
97
Hlaviček tam plavých
moh’ bys vidět dav,
děckých, usmívavých,
hravých, kučeravých,
jako světla splav.
V mraku sněžném letí
s výšin rajských v svět,
k plesu živých dětí
v lásce přihlížeti,
smáti se a pět!
Zemřelých to malé,
drahé dušky jsou;
duchů ve chorále
pějí k boží chvále
hymnu jásavou.
Za rok ale jednou
o vánoční čas
v zástupech se zvednou,
vyhledat zem bědnou,
slyšet lidský hlas.
Slyšet zvonky v sněhu,
světla v oknech zřít,
vidět lásku, něhu,
v šťastných krbů žehu
s dětmi děcka být!
98
Proto když se práší
o vánocích sníh,
hleď výš – k zemi naší
duchů sbor se snáší, –
snad tvé dítě v nich!
Chytneš úsměv jeden
z toho jiskření,
dlouhý žití leden
upomínkou v eden
se ti promění.
Jak se vločky sváří,
v rychlém víru tam!
Stromek v světel záři...
dítě – radost v tváři,
budeš děcko sám!
99