POKUŠENÍ.
Má každý, kdo tu žije v dumách, v snění,
kdo nad hmotu svých tužeb zvedá kalich,
kdo velký kráčeti chce v středu malých,
má trudné chvíle zlého pokušení.
Je Kristus měl, když v poušti dny své trávil,
a náhle Satan jak stín stanul před ním,
jej lákal vlády slávou, žitím všedním,
„Tvým všecko jest, jen koř se mi,“ když pravil.
Je Sokrates měl, číš než s bolehlavem
k rtům sklonil, viděl v duchu zašlé časy,
zřel Aspasie vděk a žití krásy,
jen odvolat a splynout s všedním davem.
Je Hus měl v noci před svým upálením,
i Arnold, Bruno, i Savonarola,
vždy jedno slovo hmota „Zpátky!“ volá,
však ideál dí: „Ne, plá vykoupení!“
183
Je Luther měl, když bibli překládaje
po Satanovi kalamářem hodil.
Vždy z muk a bojů Spasitel se zrodil;
je dobře nad strží se sklánět kraje.
Ó, chvíle samoty, ó, chvíle postu,
ó, chvíle dumy, přísné meditace,
vy, nejtěžší myslících duchů práce,
jste plny hloží s květy rajských skvostů!
Svět, život, rozkoš, ženy políbení,
vše dým a pára proti mužné síle;
ó buďte požehnány, černé chvíle,
vy asketické chvíle pokušení.
Z vás jen se rodí člověk, olbřim pravý,
dnes na Libanu, na Kavkaze zítra,
a růžemi jsou všecky rány jitra,
a urážky vše splynou v hymnu slávy.
Nechť čelo krev a prach nechť kryje nohy,
nechť slzy rosí chléb, jen prací, bděním
lze projít ducha velkým pokušením
a klidně si pak sednout mezi bohy.
184