Hořké sonety.
1.
Jitro v horách.
V samých perlách pousmál se sladce,
děcko jak než sklouzne s klínu matce;
dlouho díval se, pak shoup se směle
den v kraj tichý – červánek měl v čele.
Tu hned vzplála země celá v krátce,
každé hnízdo, každé okno v chatce;
ba i v došky věkem strouchnivělé
úsměv paprsků svých jitro stele.
A kolem všecko píseň, štěstí, světlo,
všechno jako divem k žití zkvetlo –
jen v té chatce nad lůžkem tam stojí
dítek matka a se leká, bojí:
že den v okno bije perutěma,
děti vstanou, ach – a chleba nemá!
84
2.
(U dveří cirku).
Bouř potlesku to hřměla stkvoucím sálem;
jí k nohoum vonné květy vzduchem létly –
jak byla krásná jako anděl světlý,
jak lotosu květ nestřísněný kalem.
A šťastna byla! v blahu neskonalém
jí tváře bílé do růměnce květly
a v hrdé pýše, zdálo se, že hnětly
ty její nožky svěží květy málem.
Ó ženo! v jásot ten zda slyšíš děcka lkání,
jak přede dveřmi tam se smrti brání?
to dítě tvé! zda zpomeneš v té chvíli,
že touží po tobě a mrazem kvílí? –
Co tobě! Hle, pro vavřín na tvé čelo
v tvých ňadrech i to srdce – zkamenělo!
85