In dubiis!
Proč v šerý kout Tě zavěsili sem,
kam noha lidská sotva bloudíc vkročí,
kde temný stín se klade na Tvé oči
a v rány Tvé prach smutku závojem?
kde sotva se stěn velká krůpěj chvílí,
Tvůj zprahlý ret a svatý bok Tvůj smočí,
jak rubín zaplane, než padne v zem;
kde sotva kdo svou hlavu v úctě schýlí
a nikdo v slzách před Tebou zde nezakvílí?
Ó Pane, kde jest Tvého Božství jas?
kde láska jest, již Tobě přísahali,
kdo touhou vroucí po věčnosti pláli?
či žár ten meteor byl, který zhas
a lehlo v popel nadšení, jímž mřeli
Tví věrní, Kalvarské jímž rostly skály
a kříže, tyrany že jímal žas,
že jeho žár i Neronův sad stmělý
v den nejjasnější změnil rázem i Řím celý?!
88
Ó tehdy, kdy i jména Tvého zvuk
Řím tupý doved zděsit z klína hříchu,
vlít hořkosť rozkoší jim do kalichu
a otrávit jim každý srdce tluk
i v trosky zvrátit zářící dav bohů,
jenž na oltářích trůnil v směšném pychu;
kdy marně zvedalo se tisíc ruk,
by prapor Tvůj – kříž strhli pod svou nohu,
by hřích jak Bábel směle vzpjal se nad oblohu.
Tys zvítězil! a k nohám zbodeným
Ti světy klesly bez boje a vzdoru
a zhasla nenávisť a zášť – vždy v sporu –
jen láska vládla srdcím blaženým,
a manna Tvého učení kam padla,
ať v půdu úrodnou či v tvrdou horu,
tu květem vzplála, písmem plamenným,
tam v srdce lidské zrno zase kladla
a vzešla všude divem – nikde neuvadla.
Tvůj kříž, té lásky velké znamení
i v korunách se mocných země stkvělo,
svět před Tebou své skláněl vzdorné čelo
ve pokoře a v zbožném nadšení;
i v poušť prahnoucí, kde v slunce žehu
květ každý vadnul a vše žití mřelo,
kde bděla smrť jen, její zděšení,
kříž Tvůj se zvedal přec – a v oku něhu
Tys kynul s něho vlídně ku věčnosti břehu.
89
A dnes? proč srdce hořem usedá,
proč hlava má se mdlobou sklání k zemi
a přes tvář slzy řinou ručejemi?
proč pochybnosť v mé duši pozvedá
svou hlavu – had, jenž v keři víry dřímal?
kde lid Tvůj? a proč rtové jeho němí?
a Tebou, Bohem svým proč pohrdá,
jenž krví Svou jich vinu těžkou snímal
a citů prales v ňadrech v svatý požár vznímal?!
Proč stezka jich se stáčí v propasti,
kde roste blud a stín a mlhy mračné,
proč neopojí krev Tvá duše lačné
jak dávno kdys, proč z hříchu oblasti
víc vzletět nemohou, kam svit je láká,
zář pravdy, která s výše nadoblačné
jim kyne v ústret v tiché soustrasti;
co brání jim se vznésti letem ptáka
a v světlo vnořit se, kdy v srdce jim se smráká?
Ó Kriste, rci, kdy konec bludů všech,
zda Zora Tvá nám cele v nachu vzplane,
zda zmizí hřích a v duše naše štvané
zas padne mír a ctnosti vonný dech?
Tvůj Božský zrak v taj budoucnosti zírá,
zda z hrobu svého lidstvo navždy vstane?
Hle, v tom se stíny hnaly po stropech;
ret chvěl se, jak se mluvit otevírá –
Ne! ztrhaný zrak dál se před sebou v tmu vzpírá.
90