VII.
Já bděl jsem dlouho v noci sám a sám.
Já bděl jsem dlouho v noci sám a sám.
Svou osiřelost hvězdám jsem žaloval a tmám.
Co hvězdy, když v svém srdci jen jedno slunce mám?
Já bděl jsem dlouho v noci a ve dne chodím zpit,
já chtěl bych stále, stále po Tvém boku dlít,
v Tvé dívati se oči a jen Tvůj úsměv pít.
Já bděl jsem dlouho v noci a budu bdíti zas,
a usnu-li, tu sníti, že líbám jen Tvůj vlas,
jenž jak plášť hvězdných stínů se na mém čele třás.
Já bděl jsem dlouho v noci a ve dne chodím zpit,
a budu bloudit světem a budu muset žít
bez Tebe a přec s Tebou a v Tobě – jaký cit!
Já bděl jsem dlouho v noci a vím, Ty rovněž tak,
a nemůžem si zlíbat navzájem tvář i zrak
a musíme jen toužit a hledět do oblak.
Já bděl jsem dlouho v noci, ó znamení mi dej!
Když otevírám okno, vánkem se u mne chvěj
a prvním květem spadlým mi čelo zulíbej!
42