Houslistka.
– SLEČNĚ LOTĚ KHEILOVÉ. –
Kdys v šeru snil jsem gotického dómu
při varhan zvuku; jak hlas dálných hromůhromů,
jenž zmíral a pod klenbou perutěmi
se raněného ptáka třás’, než němý
zhas’ pro vždycky. Tma spěla chrámu lodí.
Tu paprsk zlatý jak prst, který vodí
z tmy duše k světlu, v okně malbou ztmělém
se zachvěl, v rubínu hrál zkrvavělém,
vřel v jantaru a toužil v amethystu
a smál se v plném smaragdovém listu,
jenž girlandou se kolem okna vinul.
A z půdy zlaté světlý zjev mi kynul:
Stál anděl tam jak na oblaku z fijal,
šat jeho barvu oblakovou přijal,
byl jako vdechnut na skle, jež se chvělo
pod slunce září. Průsvitavé tělo
jak páry dech, jak lilie květ bílý,
a dětská brada nad housle se chýlí
a ruka dlouhá, bílá smyčcem vládne.
Ó zázrak sladký! Kouzelný zvuk vpadne
tam, varhan vážný, slavný hlas kde ustal.
Pod rukou děcka příval tónů vzrůstal,
však jiných, sladších, plných jasu, pele,
45
duh vodopádů, stříbra z jitrocele,
tak etherický, čistý, zvonkovitý
jak z rolniček, z dětského smíchu slitýslitý,
a přec tak silný, víry pln a touhy.
A ruky vzmach jsem viděl, klidný, dlouhýdlouhý,
s tím gestem plným gracie a něhy.
Jak paprslek byl, pod nímž tají sněhy,
jak poupat ruch, když tady mladá Vesna,
jíž jasmínová poupata jsou těsná.
A snivý anděl v okně na oblaku
hrál... celý dóm tál pozvolna mi v zraku
jak chaos zvuků, světla zvuk se pěnil
a dóm se zvolna v moderní sál změnil
a z okna anděl vystoup’ v bílé říze,
hrál dojemně, tak toužebně a cize
a sladce vždy... To stejný tváře ovál,
týž mládí pel, zkad ještě nezburcoval
zlý lovec, život, dětinných snů ptáče.
A v houslích zpívá to a stená, pláče
a směje se jak první políbení,
jak smavý žert a něha rozloučení
a z všeho umění ta velká síla,
ten k žití vzruch, v němž poesie víla
se stále směje, již do tónů svábil
duch krásy, když ji všední život zabil,
by odtamtud nám posvětila žití
vším, co se leskne, hřeje, plane, svítí,
by rek byl muž, andělem dívka snivá...
Ó dívkodívko, hraj, ať život v hudbu splývá!
46