Stará bída.
Já krajem šel, máj právě byl,
v květ každý strom i luh se kryl,
jas, veselí, kam v dál jsem zřel,
a nad osením skřivan pěl.
Jas, radost všady, kam jen zrak
se stočil, bílých od oblak
až k černé hroudě, všady ples;
měl zlaté vrásky v skráni les.
Mně bylo volno po letech;
zas trudu zbaven a pout všech,
jsem člověkem se cítil zas,
mne těšil každý travný klas.
A měl jsem, zajásat si, chuť,
v ten jas, v ten vzduch svou vnořit hruď
a zavolat: Je krásná zem!
Jak šťastný a jak rád tu jsem!
V tom, záhyb cesty v údol níž
kde stáčel se, já viděl kříž.
Na tváři Krista – člověka,
ta stará bolest odvěká.
93
Pod křížem seděl slepec kmet.
Tvář vráska – celé moře běd
z té šklebilo se postavy,
šat cár byl k patě od hlavy.
A děcko vedle – bledičká
a drobná dívčí tvářička,
květ, před časem kam padl sníh
dob nevlídných a časů zlých.
A v oku týž se výraz tměl,
jejž na kříži výš Kristus měl;
já srovnal boha – člověka,
hle, v obou bída odvěká!
A myslil v jarní patře kraj,
v lesk nebe, v tento zemský ráj,
kde kvítí plálo místo hvězd,
ten slepec na tom nejlíp jest.
V své noci tich a pohřben již,
ku Kristu nemůž’ hledět výš,
ni k bídě svého dítěte,
jež v jistou zhoubu rozkvete.
Přírody krásu nevidí,
však rovněž ne chlad u lidí,
on srovnávání nudy prost
svou koupil draze lhostejnost.
Já zachvěl se a dále šel,
luh jarní se mi rázem ztměl,
kol bída zela odvěká –
Ó krátké blaho člověka!
94