XXIV.
BALLADA PODZIMNÍ NA MOTIV OCÚNU.
Na vlhkých lukách podzimních,
kde v sporé trávě mlha šedá,
se věnec útlých kvítků zdvih’,
jsou jak pleť dívčí jemná, bledá,
jíž hoře lásky zaplát nedá.
A jak tu tiše, smutně stojí,
duch v upomínkách zašlých hledá:
Mně zdá se, vzrostly z duše mojí.
V květ ptáků nezvoní jim smích,
a motýl, švarný neposeda,
jim nedvoří se v paprscích;
pavouček malý pouze předa
nit léta babího k nim sedá.
Jen zvadlé listí v šumném roji
k nim shání větrů kvil a běda –
Mně zdá se, vzrostly z duše mojí.
Kde vesna, kde je mládí jich?
Za ruku pouze Lítost veda
jde pozdní věk a v každý mih
131
s illusí slední roušku zvedá,
kraj tmí se, jedna lícha hnědá,
tam ocúnky se bledé rojí,rojí
jak vybledlé sny v hlavě děda –
Mně zdá se, vzrostly z duše mojí.
Poslání.
Ach, osud málokdy se předá,
pár ocúnků se v kytku pojí:
toť celá žití abeceda! –
Však vím to, vzrostly z duše mojí!
132