XXX.
BALLADA ZÁVĚREČNÁ.
Dost rýmů tancoval jsem na provaze,
jak Villon napjal mi jej před lety;
vímvím, ne vždy oheň, také někdy saze
mé s Musou provázely zálety;
však znáte Musy – to jsou kokety!
Já nejraději světem chodil sám
a zamyslil se vždycky nad květy –
Co platno? – Zvadnou! – A já umlkám!
Vím, umění jsou nekonečné hráze
a těžko dělati tu přemety.
I nejmenší zblo slávy koupíš draze,
kus žití v tom vždy leží prokletý.
Ach, pardon! – však juž znáte poety!
Snem zpíjí se a skutečnost jim klam...
Ó hvězdy, nekonečnem rozsety!
Co platno? – Zhasnou! – A já umlkám!
Ó čtenáři můj, mějte se juž blaze!
Víc vložte, prosím, zde mé do věty
než vysloveno, cítí se to snáze,
143
však zpívá hůř, kdy mládí povzlety
tak nejsou, jak bývaly před lety.
Ach, sladcí snové! Všecko je to tam,
vlas Julky, bouřná ňadra Ninetty...
Co platno? – Umřem! – A já umlkám!
Poslání.
Ó lehké pýří, sloky soubretty,
tak hravé, smavé,smavé jak úsměvy dám,
vás vidím stoupou času rozmlety.
Co platno? – Jděte! – A já umlkám!
144