Kam jen hledneš ku obzoru – pole!
Dlouhé lány pestře pruhované,
stojíš na nich jak na velkém stole,
kam vždy manna chleba hojně kane.
Ba že pole velikým jsou stolem,
motýl sytí se tu lehkověrný,
člověk se svou pochybou a bolem,
šedý vrabec a též havran černý.
Zde to velké všech je přijímání,
matka zem tu rozdává své tělo,
velký mír svůj, síly svojí vzplání,
aby dál to v žilách, v mozcích vřelo!
Proto budiž země požehnána,
spící sněhu ve rubáši tuhém,
avšak více každá hlubá rána,
již jí rolník zasazuje pluhem.
Šel jsem druhdy zamyšlen a smutný
ornou zemí bez cíle a snahy,
život byl mi pouze žernov nutný,
chtěl jsem setřásti jej v půli dráhy.
Jako jiní též jsem víru ztratil,
jako jiní ptal se: Žít a k čemu?
Jitra svit mou dumu nevyzlatil,
cizí byl jsem světlu, vzruchu všemu.
Mladosti sny pochoval jsem s pláčem,
slyšel pouze odpůrců svých škleby –
v tom se krok můj šinul za oráčem,
rukou v zem, však okem tíhnul k nebi.
Táh’ svou brázdu klidně, odměřeně,
nevšímal si vran a kavek hejna
a jak dnes, tak zítra a tak denně
síla sem jej vodí čarodějná.
Od počátku až ke konci pole,
krok za krokem, v hlavy stejném sklonu,
v nohy rhytmu, v myšlének svých kole,
v biče práskání a v ptactva shonu.
A já hledal zdroj té práce pilné,
toho vzruchu, toho vytrvání,
kořen vůle, energie silné –
dnes jen zrno, zítra klasů vlání.
A já pravil k chocholouši, který
na hroudu sed’: Jen mi v souhlas kývni,
jedno slunce v tento život šerý
jest jen lidská práce positivní!
A já pravil k havranům a káním:
Jenom dál kol poletujte v skřeku,
silou ducha já se snadno bráním,
hlas můj vzroste vzdor vašemu vzteku!
Já jsem rovněž oráč, rovněž v potu
za myšlénky svatým kráčím pluhem,
siju dobro, lásku ku životu
v znoji léta, v zimy ledu tuhém.
Lítejte kol, zobejte mé zrní,
vždycky zbude dosti živných klasů,
dosti květů světu skrýt mé trní,
jimi stavit krev mou po zápasu!
Co mi skřek váš? Po mně zbude přece
dílo mé, má práce positivní...
Písni, chocholouši, z ňader klece
vzleť nad hroudu a mně v souhlas kývni!