Po hříchu
Jdu jako zmámen,
je skončen hřích;
proč po tobě ten kámen
jsem bídný zdvih’?!
což mohu koho více snad
než tebe milovat?
To byla touha
jen rozkoš pít,
mé tělo byla ústa pouhá,
můj vyvřel cit
jak sopka v náhlém plameni –
proč nestoup’s v cestu mi?!
Já trhal s stromu,
zkad kynul, plod,
v tak divném světla lomu
mně zdál se hod;
strom, vím, ten nebyl zahrad z tvých,
plod zhořknul na rtech mých.
Teď odboj zlomen,
kdos vyčítá;
jak zůstat neohromen,
když hlas se ptá
tak sladký, hořce dojatý,
hlas s kříže: Synu, také ty?!
16
Skrýt kde se mohu
jak Adam též?
jdeš v náruč svému Bohu,
když prchnout chceš,
co běh můj děsem šílený?
jdu mezi jeho rameny.
Tu kyne sluje,
jak výheň skví,
mne vroucně přitahuje
to tajemství:
v té výhni hříšný pohřbím se...
v ní nový – rodím se!
17