Ve vyhnanství
Jak z jiného bys světa vyděděna,
od neznámých břehů odplavena,
má duše, jsi ty samý stesk!
jak v bolesti by, pro niž není jména,
ty v bludišti jdeš našich stezk.
Své oči vyděšené hrůzou kraje,
vždy pozdvižené k nebi, jak bys ráje
tam tušila ti uzamčených bran!
Co v tobě dřímá, jaká pohádka je?
sen, jenž byl náhle ztroskotán?!
Strom v květech zašumí či ševel v křoví,
hned nasloucháš, snů plná, co ti poví,
hned nad pramenem stavíš krok,
dech tajíš, na smích jeho zvonečkový,
a dumáš, nad jeho se chýlíc tok.
Den sluncem přioděli a blankyt hoří,
červánků ohně planou na pohoří,
v noc vyhrne se sláva hvězd,
hned křídel vzpomínka se z tebe noří,
však tělem spoutána, jak chceš se vznést?
67
A večeravečera, když táhnou měkké stíny,
zpěv ptačí očaruje hvozdu klíny,
zas teskníš, zaúpí tvůj vzdech!
to vzbudil se as – které domoviny! –
hlas nezapomenutelných ti ech?!
Jak slepec tápeš stále, ať jdou léta,
ni jedno z jar zde pro tebe nerozkvétá,
ó sirá, kdy a kde tvá skoná pout?
Kdy uzříš loď, jež pluje z tvého světa,
kam toužíš s břehů našich odeplout! – –
Nad rakví stanul jsem sám v bolném snění,
ty bledé tahy zřím, to uklidnění...
ó duše, ptám se, rci mi teď:
loď připlula už tvého navrácení?
a ty sem vepsala’s tu odpověď?!
68