V adoraci
Jak dětskou košilku tu hostij bílou
Tys oblek’ přes neporušitelné Své tělo,
jež svítí jako slunce, převyšuje silou
svěc světlo, jež v něm potemnělo.
Zdá mi se, že Tvůj dětský smích teď s hůry vlaje,
kam z tabernaklu vystoupil jsi svěží,
bys přehlédl náš dav, jenž naříkaje
zde na kamenech chrámu drsných leží.
Tvá jasnost a Tvůj šťastný smích nám praví:
Zas buďte dětmi! Zpět zas k nevinnosti!
Svou duši skrz křest kajícnosti žhavý
jak v košilku oblecte do milosti.
A navrátí se klid vám, pokoj v nitro
a štěstí zář se vleje v hloubky vašich očí,
z tmy bolestí se rozední vám sladké jitro,
kde trny byly, zrak váš růže zočí.
A radost smích váš dětský rozehraje
jak kdysi, ještě v klínu vaší matky!
Má krev je víno, jež jen pro vás zraje,
a v potu tváři Já jsem chléb váš sladký!
78