Cestou.
Ze tříště skal a srázných tesů,
kde potůčky mech vpijel,
a z dumné noci starých lesů
vlak náhle v pole vyjel.
Jich řada v dálce obzor splítá,
ni buk v nich ani lípa;
na pravé straně lány žita,
na levé samá řípa.
A krajinou na pohled chudou
vlak dál hřmí a se točí,
až přítel můj tou znaven nudou
leh’ v kout a zavřel oči.
Já dojat zřel ty lány prosté,
jež projeli jsme letem,
a žehnal jsem jim, neb z nich roste
chleb, zdraví našim dětem.
[13]