Slzy Vyšehradu.
Truchlí skála Vyšehradu
i ta její troska šedá,
hledí dolů ve vln vádu,
starou slávu v hloubi hledá,
starou slávu české země,
velkost, sílu, nadšení –
V smutnou odvet pouze temně
bouří vody šumění.
Svědek starých, slavných časů
zírá truchle v naši dobu,
zdeptanou v prach vidí krásu,
vidí ponížení, mdlobu,
vidívidí, kterak řetěz svírá
matce Praze hruď i bok,
bez moci lev chabý zmírá
nečekaje na útok.
[36]
Když to vidí skála starástará,
v tvrdé ji to hrudi bolí,
ať juž vonné květy jara,
ať sníh leží po vůkolí,
zachvěje se zádumčivá
ve své hloubi věčité
a proud těžkých slzí splývá
po tváři jí vrásčité.
Vyšehradu slzy svaté
na kamenné jeho líci
z jara jsou to květy zlaté,
v zimě jíní; při měsíci
v záři hvězd se smutně lesknou. –
Poutníče, jenž kráčíš kol,
pochop aspoň myslí tesknou,
mrtvé skály němý bol!
37