Ranního vzduchu zlatou ve záplavu
se noří chlumy za městem, jenž vinou
se v modrou dálku. Náhle v svěží trávu,
kde zahýbá se cesta v klenbu stinnou
malého lesíka, ve zlaté světlo
jak bílých holubů se stádo slétlo.
A stádo pomalu se rovná v řadu;
blíž přihlédnu se z okna svého chýle,
to jeptišky jdou ve klášterním sadu,
ti holubi jsou plachétky jich bílé.
Tak, co já denně zasedám k své práci,
jich průvod v lesík den co den se ztrácí.
Tu knihu ihned odkládám i pero,
zřím za nimi, jak v řadě zvolna táhnou,
jak v mladých bříz se tratí světlé šero,
jak mnohé pro květ u cesty se nahnou
a poslední když z průvodu se ztratí,
sám nevím proč, u okna musím státi.
Pod nimi Praha leží, v ranním vzduchu
sta zvonů v pozdrav jitru rozhoupáno,
sta vozů burácí tam v shonu, ruchu,
sta kladiv, strojů v dílnách rozpoutáno,
jak výheň jedna město vře a bouří
a tmí se zvolna v komínů sta kouři.
Zde dále za ním jenom málo honů
se ztrácí v zeleň tichých sester asyl,
sem z daleka zní vážný hlahol zvonů,
to poslední, co, když vše člověk zkazil,
zní svátkem v nitro, v života vír všední,
a volá k duši: Zvedni křídlo, zvedni!
Zde v mladých stromů kruhu mír vlá svěží,
zde ještě perly blýskají se travou.
Jak obrovský zmok město kolem leží,
tam sahá ohonem a tam juž hlavou
a z tlamy chrlí dýmu val a plamen,
vše zdrtit chce ve objetí svých ramen.
V něm život, jenž se rouhá každé síle,
v něm vřava, v níž se ztopí srdce rádo.
Co proti němu ty plachétky bílé,
v háj mizící vždy holubí jak stádo?
Tam ovšem klid a pokoj – ale tady
vře skutečnosť a v ní náš život mladý.
V ten kotel, v kterém míchá alchymista
budoucnost, čím jsou holubic těch křídla,
jichž rozlet na pouť mystickou se chystá,
kde věčná láska otvírá svá zřídla
ku andělů a hvězd jásavé písni,
kde života kal duši nepotřísní?
A v myšlenkách u okna dlouho stoje
zřím starý problem v nové opět masce,
cos v mír mne láká, cos v života boje,
cos k rozkoši, cos k čisté boží lásce:
To všecko plachétky ty spůsobily,
jež v trávu padly, holubů roj bílý.
Své epopeje bohatýrskou sloku
dál město zpívá v ruchu, křiku, vřavě,
a za ním dále několik jen kroků
se spřádá tichá báseň v svěží trávě,
já nad oběma stojím s myslí šerou
a ptám se, kterou vtělit v skutek, kterou?
A slyším z ulic vozy hřmíti v shonu
a z řeky pokřik z parníků a vorů
a v dílen hlomoz vpadá hlahol zvonů
a slyším píseň modlitby a vzdoru
a holubů roj, když se zpátky vrací
po vršku stezkou – vracím se k své práci.