Na antické jsem viděl popelnici
tři krásné ženské postavy, v jich líci
taj divný jako hádanka se skrýval,
kol rtů i tahů tichou hudbou splýval.
Vřeteno jedna v ruce svojí měla
a vlákno hebké s něho navíjela,
nit vážně z ruky sestry druhá brala,
běh její sledujíc se dumat zdála,
půl bolesť v tazích a půl úsměv dětí,
pak tenké vlákno přetínala třetí.
To nebyly však ony chmúrné Parky,
jak starý věk je zbájil, ženy děsné,
jež od kolébky juž a Vesny plesné
nás vedou až v kraj Charonovy barky,
jichž vrásky v rozbrázděné tváři hlubé
jsou hnizda haďat, kde se bolesť škube,
a sklámání a odříkání, ztráty,
zmij, která uštkne hruď i uštkne paty,
by člověk, poznav života běh pestrý
a dopiv do dna hořký kalich žluče,
juž nedočkavě na krok třetí sestry
se těšit musel, až jí do náruče
vše složí břímě po své dlouhé pouti,
kde málo těší nás, leč mnoho rmoutí.
Zde umělec byl jiným citem veden;
syn slunce Hellady on věřil v eden.
On věřil v klid a jas, on chápal štěstí,
a ty jen mohly jeho štětec vésti,
když na pochmurnou, temnou smrti vázu,
kde krása, něha, mládí padá v zkázu,
moh’ jako píseň žití vítězící
tři Parky vdechnout – ale s klidnou lící,
tři Parky v květu mládí, ve úsměvu,
jež lehce jako v tanci, jako v zpěvu
se přenesou přes každé nebezpečí,
nit života s mateřskou vedou péčí
a hravě, skoro ve snu, ve všem shodu,
ji navlékají do hvězd chorovodu.
Ba myšlenku on vdech’ v svou kresbu jemnou,
na první plachý pohled oku temnou,
však hlubokou. Tři sestry jeho vážné
tak skoro stejny byly krásy vděkem
a půvabem a skoro stejny věkem,
i v těla držení i v hlavy sklonech.
Jak hvězdný promyk v letní noci vlažné
a jako rozdíl v sousedících tonech
zřel’s chvílemi jim ve tvářích to hráti,
že těžko bylo ihned rozeznati,
kdo dcera as, kdo choť, kdo starší družka,
ba vlákno, které vedly ve souzvuce
v své jemné, bílé, průsvítavé ruce,
se zdálo býti mystická spíš stužka,
jež s žitím člověka i jejich žití
v báj luznou spíná, půvabem jež svítí.
A zamyšlen jsem před tou vázou stanul.
Tři Parky splynuly mi v jednu ženu,
a v moje nitro světlý paprsk skanul,
já v tvář zřel nejkrasšímu lidstva věnu.
Od kolébky, kde hlídá děcka snění,
zda matka sama první Parkou není,
tou nejsladší, jež s chvěním navinuje
nit života? A kdo ji dále snuje?
To milenka a žena stejně vlídná,
úsměvná v štěstí, v bouře zmatku klidná,
a když jí hasne život v losů noci,
kdo druže se k ní jde jí ku pomoci,
ať starší sestra to, či mladá dcera,
hned vyjasní se dráha mlhou šerá,
a zase dále to jde ve souzvuku.
Tak matka ženě, dceři dává ruku,
by vedly na výsluní štěstí muže.
Ó ženy! Edenské vy smavé růže,
vy Parky žití našeho tak milé,
vy včely jste na lásky velkém díle,
stavíce ustavičně, muž nechť boří.
Vy mírné hvězdy, jichž svit vlídný hoří
na každou stezku, v osud plný změny,
v svém každém zjevu buďte pozdraveny!
Vy matky budoucnosti, vlákno žití
celého národa vám v ruku dáno,
zda z vašich srdcí zkvete ono ráno,
jež voláme ve bouře vlnobití?
Vám v dlaň je dáno ono vlákno svaté,
ó hleďte, ať je ryzí zachováte,
ať život vděkem žen a láskou matek,
dcer něhou nebeskou i sester přízní
nám celý jako rajská hudba vyzní
přes všední shon a různých bojů zmatek,
by, antický co umělec snil plaše,
to dokázaly české ženy naše:
že tam, kde s něhou půvab v souzvuk svítí
a nad vším láska – rozkoší jest žíti!