To někdy v nejparnějším létě bývá,
do června padne náhle chladný den,
les divně se a zasmušile stmívá,
pták umlká aneb jen smutně zpívá
a na všem leží tíha, šer a sen.
Po parném dnu, po prudké noční bouři
se hlásí ostrý, podezřelý chlad,
a z luk a pastvin ve sloupech se kouří,
ve parách šedých slunce oko mhouří,
že zdiven ptáš se: Což tu listopad?
Hle, rhododendra zří tak zádumčivě
a cize nějak parku mřížemi,
tlum špačků letí po zkosené nivě
a v topolech lká ob čas vítr snivě,
cos šustí – uvadlý list – po zemi.
Vždyť nerozkvetly ještě lipy ani,
viz trsy čilimníků nádherných,
sprch’ akacie květ po táhlé stráni,
jím vítr hraje – v tvoje zadumání
se zdá to spíše býti – první sníh.
Plaid snes’ by se, do haveloku úže
se halíš, ironií zdá se květ,
pod verandou i sádrové to bůže
se třese chladem, kolem žhavé růže
se plné slzí zdají divně chvět.
To jeden chladný den; snad zítra zase
vše bude slunce jas a třpyt a lesk,
to dobře víš, ta jeseň jen tak zdá se,
a přece v mlze, v každém větru hlase
do srdce vniká její chladný stesk.
Je tucha jeseně to, stáří tucha,
či tiché „memento“ snad v letní ples?
Jak zabolela dnes mne haluz suchá,
stráň bez žežhulky jednotvárná, hluchá,
to sychravo, těch spadlých květů směs!
Sám nevím proč, duch vážnějším se stává
a stokrát dím si: Ach, to zdání, sen!
Vzplá zítra znovu celá léta sláva
ve září barev opojná a žhavá,
co platno – dnes že tichý, šerý den.
Však tento ostře do duše se vrývá,
jež zná ty změny sama na sobě,
až zachví se, tak sirá, zimomřivá,
jak opuštěné ptáče, které zpívá
si smutně před západem na hrobě.