Byl večer v jeseni, on v trávu sed’ a ona
pod schnoucím topolem se v pláči zastavila.
Od lesů vzdálených k nim táhla pára vonná
a lačná duše jich v té vůni tiše snila:
Proč ptáci uletí, když sotva začnou pět’,
a proč ty stromy již tak smutně v poli stojí?
List padá, tmí se den, a vadne každý květ
a srdce, jaký div, se třese též a bojí!
A zlomiv suchý stvol, on pravil slabým hlasem:
Ty, bože, víš, jak rád bych život svůj dal za ni
i kterak ona vždy mne hřála očí jasem, – –
však teď všech nadějí mi stín nezbývá ani!
To řka, dal ruce v klín a mlčky hleděl k nebi,
než slova veškerá ten pohled řekl víc!
Však ona měla též útěchy zapotřebí
a skryta za stromem tak řekla vzdychajíc:
Ty, Pane, dobře víš, neb ty jsi všecko slyšel,
kdo šťastnější byl z nás, když tys jen býval s námi;
však teď, cos pokynul, by chladný podzim přišel,
všech štěstí paprsků ni stín již nezbývá mi!
Tu slzy dořekly, nač nestačil již ret,
a zticha oba dál zas snili v nepokoji:
List padá, tmí se den a vadne každý květ
a srdce, jaký div, se třese též a bojí.
V tom z lesů měsíc vstal a z dáli zpěv se blížil,
jak větru vanutí, jež každou chvíli roste.
Jej oba slyšeli a smutek, jenž je tížil,
se pohnul vlnami v té melodii prosté:
„Kam, Pane, pohlédneš, tam všady květy zpučí
a list kde podzim svál, tam jaro vdechne jej.
Ať srdce v důvěře se klidně trpět učí
a smutek zapudí i hříšnou beznaděj!“
Tak zpíval venkovan, jenž hrábě nesl v rukou
a domů z pole teď se vracel pozdní dobou.
Jich prsa stísněná, jež dmula se dřív mukou,
se dmula ještě víc a srdce vřela v obou...
„Zas bude skřivan pět a v poli zráti klas
a člověk oddychne si volně, z duše hloubi.
Kam oko dohlédne, zem bude plna krás
a věrní milenci si vyjdou v stinné loubí.“
Tak píseň dozněla a ton za tonem zmíral,
jak větru vanutí, jež slábne každou chvíli.
Ji oba slyšeli, a smutek, jenž je svíral,
jim spadl se srdcí, jež pozbývala síly.
A oni blažení se jak dva listy chvěli,
šli mlčky sobě vstříc a štěstím záříce
po cestě k domovu si v oči pohlíželi – –
a ruku v ruce šli ve svitu měsíce!