Z DÍLNY UMĚLCE.
V dílně svojí s kusem hlíny
tvoří sochař celý svět,
mačká v tvar ji stále jiný,
světla padnou v to a stíny,
prstů harmonický hnět
jak to skládá, jak to taví,
hříčka chvíli mistra baví –
znechucen ji vrhne zpět.
Oč jsme lepší, kteří slovem
vesmír chceme zachytit,
mramorem co nelze, kovem,
ve útvaru stále novém
v slova plachý zvuk chcem vlít.
Marná práce! Hmoty vzdory,
velké touhy, sny a vzory,
každý atom volá: Žít!
Kdo ví, kdy ta chvíle pravá?
Tato kmitne se jak blesk.
Tvrdá hmota hned se vzdává,
myšlenka jest láva žhavá,
vryta v mramor věčných desk.
To dar boží, okamžiku,
chytit jej – to moře díků,
propásti jej – věčný stesk!
112