Vám, všichni již půjdete za mnou jednou,
aneb již jdete nevědouce ani,
ač při tom stále deptáte mne v prachu,
vám, bratři citu, vášně, snů a dumy,
bych hluboko chtěl nahlédnouti v srdce
a říci vám, jak přes vše s vámi cítím.
Jak vaši vzpouru i váš odboj cítím,
týž proti všemu v hrudi plál mi jednou,
kdy ohnivé své mladé vzpjal jsem srdce,
kam nedosáhne lidské oko ani.
Znám vaše zápasy i vaše dumy,
jak vy já v stejném svíjel se též prachu.
Však co je platno, svíjeti se v prachu,
řvát hvězdám v tvář: „I já jsem, i já cítím!
Zde hoří duch můj, krvácejí dumy,
i já chci v brány edenu bít jednou!“
– Ó trpaslíku, nevzneseš se ani
o jednu píď, kam touží tvoje srdce!
Ó znám je z paměti, to vaše srdce!
Chce obrem být a křídly tluče v prachu,
chce hvězdou vzplát a nepocítí ani,
co stojí také plání? Já to cítím,
za vás to cítím, jako dávno jednou
kdy, hoch, jsem zapad v moře snů a dumy.
Ó sladké illuse! Ó svaté dumy!
Kdy křídla kondoří má mladé srdce,
chce stále výš, chce k zdroji všeho, jednou
chce žíti jen a cítit vše, nechť v prachu
se vleče peruť... Za vás vše to cítím,
vás chápu, nemohu vám klnout ani.
A věřte, sílu svou, let zkoušky ani,
ni nejhlubší svých ňader svaté dumy,
čím jsem a dýchám, žiju, co chci, cítím,
ten nejvnitřnější oheň svého srdce,
bych nelitoval, zvédnouti vás z prachu
ku výši pravdy, již lze zřít jen jednou.
Jen jednou moci povznésti vás z prachu
až na to srdce, kterým pro vás cítím,
ó věřte, není ani sladší dumy!