Písně k moři.

Milan Fučík

Slzy jsem setřel, znovu zas hleděl, na ten tvůj zázrak, božské Moře, od rána k noci na břehu seděl oči i duši do tebe noře... Tolikrát ve snách dětsky se těšil, spatřím v celé tvé kráse, tajemství tvoje v představách řešil, po tobě toužil a těšil se zase. Snil jsem, že zdeptáš silou svojí, chmurnou tvou velkost s bázní jsem čekal, čekal jsem hrůzu, vstříc jsem šel boji s přesilou tvojí, jíž jsem se lekal... Proto jsem plakal, proto mám v nitru takovou k tobě oddanou vděčnost, že jsi mi dalo v slavném tom jitru rozkoš i radost pro celou věčnost. Slzy mi tryskly, když jsem viděl poprvé, Moře, v záplavě zlaté; za slzy ty bych nebyl se styděl před celým světem, čisté a svaté. Slzy jsem setřel, znovu zas zíral. Tajemný přerod udál se se mnou, jakoby přízrak, duši co svíral, zmizel a zapadv hloubku tvou temnou. Slzy jsem setřel, znovu zas hleděl... Dýchal jsem volněj’, nové měl oči, najednou jiný člověk tu seděl, jako když Fénix z popele skočí k novému žití, k novému štěstí! Prsa se dmula titanskou silou volně tak, lehce sílily pěsti, a ty oči! – na svou jak milou v zážehu lásky byl bych se díval. Jarost a svěžest, nová krev žhavá stoupala ve mně, výskal jsem, zpíval, duše jásala, volná a smavá! Slaný vzduch v těle prolnul vše cévy, nesmrtných víno jakby v nalil ó Moře, kdo ti díky zjeví, kde slova jsou, bych dosti chválil...! Bez konce láskou přilnul jsem k tobě, štěstí své velké rád bych ti splatil, duší jsem u tebe v každičké době, stále jen s ním, bych k tobě se vrátil... Vrátím se, vrátím, jak budu moci! Shledání naše, jak bude sladké! V polednech, v jitrech, v tajemnu nocí budem se líbat s lodice vratké, na březích slavit budeme svátky sladkého štěstí duše spilé... Mine to zase jako sen krátký, loučení přijde bolestná chvíle. Loučení smutné, plné však něhy, hluboké, ryzí v čisté své kráse, s myšlenkou, u nás jak sejdou sněhy, za rok se k tobě navrátím zase... Pak ti s sebou přivedu ženu, aby tvou carskou viděla krásu v zářivém klidu, v zjitřeném stenu, v šepotu něžném, za bouře kvasu. Věř mi, Moře, bude mít ráda tebe i ; a láska k tobě v její též duši sestoupí mláda budem pak tebou ještě blíž sobě...! Pozděj i syna povezu k tobě s hrdostí, bys mou poznalo pýchu, jakmile v hocha dospěje robě poznavši prve domácí líchu... Ó, by můj národ u tvých žil břehů, bylo by u nás hrdosti více. Padáme pořád ze vzteku v něhu na místě bojem ku předu hřmíce...! Ale tvé dálky odvahu sílí, slaný tvůj výdech ocelí cévy, u tebe bychom silnější byli hrděj by naše zvučely zpěvy!... Dej aspoň sílu malé písni, při by lid můj našel zas sebe, okovy setřás’, které ho tísní, pro slabost svou i pro kletbu nebe...! Věky by tobě žehnaly za to... Nikdy však víc než oddanost moje, pro mne jsi božstvem, pro mne jsi svato. Jižní ty Moře, vše je tvoje...

Patří do shluku

národ, volnost, prapor, vítězství, český, vlast, svoboda, dějiny, heslo, bojovník

225. báseň z celkových 1358

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. Mezi čtením Hugových „Contemplations“. (Jaroslav Vrchlický)
  2. Josef Manes. (Sigismund Bouška)
  3. ZAS PŘIŠLA ZLOBA... (František Kvapil)
  4. Při zvucích Marseillaisy. (Emanuel z Čenkova)
  5. 1881. (Jaroslav Vrchlický)
  6. Introitus. (Jaroslav Vrchlický)
  7. Podle pessimistův. (Ranko Petar)
  8. SESTINA. (Jaroslav Vrchlický)
  9. PRAHA Z DÁLI (Xaver Dvořák)
  10. None (Otakar Červinka)