Tak příteli, jenž před dávnými lety
se ubíraje k cestě za ocean,
jsem v hostinci při kvasu v rozloučení,
když s přípitkem svůj památník mi podal,
ta čtyři napsal slova Hamletova.
V té chvíli na jiné jsem věci myslil.
Před zrakem duše mé se táhlo moře,
noc byla, bouř a vlny jako hory,
loď skořepina v jejich divém spáru;
blesk sjel tu v komín, ve strojírně požár,
a poplach tonoucích, křik velitele,
pump marné skřípání a rány z děla
v tmu vypálené darmo. Noc a zhouba...
Jak freska vše to před mým stálo zrakem,
a proto napadla mi ona slova:
„být připraven, je všecko.“ Pozděj ovšem
jsem zvěděl, kterak šťastna byla plavba,
že přítel v zdraví na nový svět vstoupil,
a tuchy básníka – jen tuchy byly.
Však v albu jeho číhaly mé řádky,
ta stručná, mrazná slova Hamletova,
a léta míjela. Ve snech svých často
jsem vídal chudou, opuštěnou farmu
na kraji lesa – kolem poušť se táhla,
a okna farmy jako tigří oči
jen svítívaly do tmy dlouhé pláně,
a já jsem viděl v snech svých, kterak přítel
čte bibli za stolem v svých milých středu,
a já jsem slyšel nocí houknout ránu,
a druhou za ní – dlouhý hvizd jak signál,
a nežli mohl přítel skočit k stěně,
a strhnout pušku a psy odvázati
a svolat čeleď – již to okny hřmělo
jak blýskavice, červený již kohout
na střeše osamělé farmy zpíval...
Však tuchy básníka jen tuchy byly,
svět nový není již tak romantický
jak před lety. Můj přítel oral klidně
lán pralesa, jejž svým zval, velký obchod
si začal s dobytkem a zbohat brzy.
Do Quebeku pak přesídlil a dceru
dal králi drah a bankéři, sám šťastný
žil v přepychu, zapomněl dávno na vlast
i na ten večer před odjezdem, v třesku
kdy sklenic prázdný památník mi podal,
kam napsal jsem ta slova Hamletova,
jež čihala tam tiše. – Prošla léta.
Já zvěděl jeho šťastný osud. Nikdy
jsem nezáviděl mu tu krůpěj štěstí,
leč v nocích často ve svých snech jsem vídal
jej bloudit Babelů těch ulicemi.
Tam v hernu zapad k zelenému stolu,
a šílenec hrál... Kdož ví, jak to skončí,
proň skončilo to náhodou vždy dobře;
já zřel jej na Kreolek ležet lůně
ve sladké rozkoši, číš sektu v ruce,
a všady mohla číhat smrt a zhouba
jak na té lodi, ve spáru vln dravých.
A ze všeho můj přítel vyšel klidně,
moc viděl, slyšel, prožil, užil všecko,
a dospěl k šedinám; však v jeho albu
ta čekala vždy slova Hamletova:
Být připraven, je všecko. Prošla léta.
Tu v starci, který na kolenách houpal
již bohatější vnuky, než on sám byl,
se vzňala touha vidět zas vlast starou
i dávné druhy ztraceného mládí,
„ty milé, staré tváře milované“
z anglické básně. Sen ten stal se skutkem.
A přítel vyjel; cesta pro zábavu
dnes přes ocean. Vyjel jako Nabob
a oslnil vše doma, jak se zjevil.
Nás našel, ovšem prořidlý již kroužek,
a pili jsme zas jak před lety spolu.
On vypravoval mnoho, kvet v svém stáří,
my jako děti jsme mu naslouchali.
Byl slaven všady, obdivován všady,
a nechtělo se zpět mu. Přešlo leto,
a byla jeseň, on byl stále u nás.
Po novém roce až chtěl odjet domů,
jen k vůli vnoučatům a dceři svojí.
Tak přišly vánoce i napadlo mu,
že jednu starou tetu kdes má v horách,
té udělá on krásný, štědrý večer,
o jakém nesnila v své horské poušti.
Tak smyslil si a myšlenku svou proved.
Vše zkoupil, čeho zapotřebí k slávě
a k oslnění malé vísky v horách,
půl trhu skoupil pro sousedů děti,
a zásoby vez lahůdek, ryb, vína,
a šťastně dojel k touženému cíli.
„Být připraven, je všecko“ – stálo v albu.
Ta radost na vsi! Přišel štědrý večer
a přišla ryba... jedna malá kůstka
se v hrdle vzpřela mu, a než zvon jitřní
se ozval v zasněžených stržích, mrtev
byl dobrý přítel v klíně staré tety,
jež řídké, šedivé si rvala vlasy...
Co nezdolalo moře, pustá farma,
a herny, ženské, zmohla rybí kůstka.
„Být připraven, je všecko“ pravil Hamlet.