III.
V NOCI PŘED ŠTĚDRÝM DNEM.
(O. MOKRÉMU.)
Zas rohy ulic a vše squary města
jsou proměněny v malé mýtiny,
kde mladých smrčků v pestrém neladu
se kupí směs. Na stromky vánoční
jsou posekány, z ňader Boubínu,
neb z temena Brd stále zasmušilých,
by veselou svou novou zelení
zas jizby prochvěly, v nichž šťastné mládí
na dárky čeká v noci posvátné.
Jak tvářnost města náhle změněna!
Jich girlandy jsou všude. U chodníků
se těsně tlačí, jak jdeš kolem nich,
jich dotknout musíš se... a lesa báje
z nich voní, zvoní – celá idylla
těch koutů ztracených kdes v pohoří,
i opuštěnost snivých lesních míst,
kam pouze laň pít chodí s kolouchy,
kde volně roste všecko, kvete, zraje,
na ňadrech přírody kde mír a klid.
Zde v ulic hlučných středu blátivémblátivém,
kde roztaje hned sněhu hermelin,
173
ta zeleň křičí, vypravuje víc,
než říci může snílka chvatný sen
i okřídlené slovo básníka.
K té poesii lesních zátiší
se druží jako stafáž nevhodná
lid venkovský, za pouhou babku zde
jenž prodává je. V hadrech, bačkorách
jak stíny příšerné v jich zeleni
se mísí záhadné ty postavy.
Den celý přešlapují mrzutě,
a v rozpacích, vždy není kupců dost,
a štědrý večer blíž tu každým dnem,
a stromků ubývá jen pomalu.
Tak o půlnoci z veselého kruhu
jsem vracel se. Na malém náměstí,
jež chmurných, starých domů vroubil řad,
jsem padl na takový lesík smrčků.
Muž s ženou hlídali je, sychravá
noc byla chladná, v domech, okna jichž
se zdála spát pod tíží záclon svých,
to sem tam kmitlo ještě – kolem tma
a kroky stráže, jež se vzdalovala.
Zřím náhle rudý plamen, ohně dým
a jisker kotouč, cítím pronikavoupronikavou,
a líbeznou přec vůni pryskyřice,
a vidím, k ohni, jenž tu rozdělán,
se rozedrané choulit postavy,
a házet ob čas chvějící se rukou
klesť stromků, větve, celé pahýly
v žár chvíli hasnoucí a chvíli zas
174
mocnějším zlatem jisker tryskající.
Já zastavil se dojat. Vlastním zbožím
ti lidé zde si oheň živili
ve pusté bdíce noci prosincové.
Já v mysli vážil jejich klopotu,
a cestu z venku, malý výdělek,
jich denní strázně, dlouhé čekání
na kupce zpozděného, teď jsem vidělviděl,
co přes den neprodali, heroicky
jak v oheň v noci házeli, by skřehlé
si údy zahřáli v tom sychravu.
Ó smutný rub těch idyll moderních!
175