Sama rci, jak jemná je tvá duše?
Jako harfa, přes níž větry běží,
zní pod každým jejich doteknutím,
zní a zpívá, někdy také pláče,
jako nymfa opuštěná v lese,
jako echo v řadě strmých skalin.
Co v té cestě naší strmých skalin,
v kterých lká a kvílí naše duše?
Jdeme oba v myšlenek svých lese,
cit se staví, myšlenka dál běží,
raduje se, častěj ale pláče
pod Osudu každým doteknutím.
Jako Pygmalion doteknutím
chtěl bych mezi tesy strmých skalin
v citu záchvěvu a v slzách pláče
sochu vzkřísit, která je tvá duše,
chtěl bych Hóře, plaše jež kol běží,
hnízdo splésti ve svojich dum lese.
Neb v mé duši je to jako v lese.
Vím to, slovem, zrakem, doteknutím,
zimnice mráz přes má záda běží,
jako vichr po klavíru skalin:
To mou duši hledá tvoje duše,
po tvé duši moje duše pláče.
Kéž by vzdechy toho mého pláče
mohly zníti v samoty tvé lese!
Zcela by tvá pochopila duše,
každým perutí svých doteknutím,
jak lze z toho žití strmých skalin
vznést se v azur, žití tep kde běží.
Chvíli máme, ale čas ten běží,
radosti se vzdejme v chvíli pláče,
v troskách snů svých, v poušti citů skalin,
zastavme se v upomínek lese,
skrání tvých a ňader doteknutím
jako socha ožij tvoje duše!
Stádem skalin jíti v pustém lese,
nediv se, že duše v žalu pláče,
běží k cíli, rtů tvých doteknutím.