XII.
Barabáš.
Jej pustili a Pilát myl si ruce,
i prchal, prchal jak zvěř štvaná plaše;
ta celá volnost byla mu jen k muce,
vždy slyšel řev: „Propustiž Barabáše!“
Stál nad zdrojem a viděl v něm tvář svoji,
ji k tváři Souzeného přirovnával,
zřel černou kštici, vous ve hustém roji,
škleb tahů, oka žár... zas v běh se dával.
A běžel polem, pustinami, lesy,
kol samot mih se Ahasver jak druhý,
pak v strmých skal se zabral pusté tesy,
vždy na svých patách slyšel řinčet kruhy.
Vždy za svou stopou slyšel v davů vřavě:
„Ne Ježíše, my chceme Barabáše!“
Zřel k božské, v krvi uplvané hlavě
a za sebou vždy ohlížel se plaše.
133
Tu bylo jitro. – Bůh ví, kam se stočil,
kraj známý jaksi tonul v jitra zlatězlatě,
a sotva udivený dále kročil,
on znamenal, že stojí na Golgatě.
Zřel žen a mužů hlouček – jak se kloní
až k zemi – Mrtvého v tom sňali s kříže,
do krve ran mu matka slzy roní,
skráň k ňadrům tiskne Magdalena blíže.
Jak u výčitce němé zří Jan k nebi,
Nikodem tělo halí do rubáše,
utírá o šat zkrvácené hřeby –
A zas ten křik: „My chcem jen Barabáše!“
A prchal dál. Jej nevšimli si ani.
Co mohl za to, jej že luza chtěla?
Dnes bylo by mu sladší umírání,
než tato světem honba zdivočelá!
Dnes nenáviděl tyto Fariseje,
již takto pomohli mu na svobodu,
sám nevěděl, co v duši se mu děje,
jen cítil, nástroj v svoji byl jsem škodu.
134
On umřel nevinný, já vinník žiji...
Ó věčně bludné, klamné zdání naše,
vždy na kříž přibije svět – poesii
a bude řvát: „My chceme Barabáše!“
135