Jen mořskou děleni zátokou
kdys vládli na severu
král Bell a Hell, ten syna měl
a onen měl zas dceru.
A Hell psal dopis Bellovi:
„Jsem stár a smutno je mi,
jsem churavý a uschlý štěp,
jenž sklání se juž k zemi.
Mám syna, statný jest jak dub,
máš dceru, bledou růži,
líp v hrobě se ti bude spát,
když přitulí se k muži.
Své říše spojme, srdce jich
když klesnou do objetí,
a mlhou kam lze dohlédnout,
ať vládnou naše děti!“
A Bell dal Hellu odpověď:
„Jsem stár – však doma, brachu,
chci sám být vlastním vladařem,
sám v koruně a nachu.
A kdo chce získat dceru mou,
severní bledou růži,
ten o ni se mnou ať zápasí,
štít o štít, muž proti muži.“
To psaní Hell čet synovi:
ten v divé vypuk’ smíchy:
„Nech, otče, toho blázna sám
vyléčím z dětské pýchy.
O dceru jeho nestojím,
to děcko rozmazlené,
mne jinam v lásky náručí
má divá touha žene.
Já, otče, miluju Valkyru
jezdící na černém koni,
která se s vichry o závod
nad hvozdy v mračnech honí.
Která na skále nad mořem
z vlasů si vybírá řasy
a hřebenem češe z jantaru
své dlouhé, ohnivé vlasy.
Tu miluju, s ní každou noc
když bez hvězd moře se chmouří,
spím v sluji; v jakých objetích
nám srdce vrou a se bouří!
Teď meč a štít a na koně!
Jdu ztrestat starého blázna;
štít o štít, proti muži muž,
to má též odpověď rázná!“
Roh zazněl, most juž dolů slít’
na hradě krále Bella,
král v zbroji stál tam, ve větru
šedá mu kadeř se chvěla.
Na dcery svojí ženicha
tam čekal s mečem v pěsti,
a moře bilo do břehu,
lkal racek smutné zvěsti.
Roh zazněl zas a Hella syn
se žene proti králi:
„Ne pro tvou cukrovou princeznu
ten žert jdu zkusit malý;
leč zkrotit směšnou pýchu tvou,
štít o štít, muž proti muži;
ta rána – tvojí hrdosti,
a ta – tvé bledé růži.“
Štít zaduněl, Bell k zemi kles’,
tvář jeho smrtí bledá;
v tom v mraku zazněl divoký křik:
„Zabil’s mi otce, ó běda!“
Jak hlavu zved’ syn Hella, zhled’
svou milku, letěla mračny;
„Zabil’s mi otce, klet budiž, klet,
buď klet, ó havrane lačný!“
A chytla jej a v divý rej
ho strhla na koně k sobě,
a jeli, bouř jim v zápětí,
nad moře dunící v zlobě.
Na hradu svého cimbuří
v myšlenkách seděl Hell starý,
číš vína před ním netknuta,
žal v srdce mu zatínal spáry.
Sen jediný jeho života
teď zmařen hrdostí Bella,
syn jeho miluje Valkyru...
a jeho hlava se tměla.
V tom divá zavála vichřice,
kraj mračen až k zemi sahá
a z něho výkřik zní divoký:
„Zde svého syna máš, vraha!“
A ruka z mračen hodila
mrtvolu ku nohoum krále,
a větrem smích zněl šílený
a mračna se choulela dále.