Ó temná propasti, kam život náš
se vrhá jako spádný katarakt
snů, žalů, klamů srázným úskalím,
až rozstřiknutý o dno věčnosti
v nic rozplyne jak rosa na květu:
tak nikdy jícen tvůj mne nevábil!
Teď vidím tebe – z chmurných hlubin tvých
báj divná zvoní v sluch můj zlekaný,
báj podivná, – však hodna poslechu!
Kdys v časech dávných v kraji neznámém
jel chudý kejklíř cestou neschůdnou
zabloudiv s dráhy v lesích hlubokých.
Nad horami se bouře mračila
a její herold, vichr křídlatý,
ukláněl před ní stromů vrcholky,
s nichž ptačí hnízda letem shazoval.
I první těžké, deštné krůpěje
prach smočily u cesty skupený,
i hrom zahučel kdesi z daleka,
jak na zavřenou bránu přírody
by anděl bouře mocně zabušil,
svůj příchod slavě teskným hřímáním.
A jak potřásal v hněvu kadeří,
spad’ s jeho skrání mnohý zlatý vlas
a bleskem v mraku mih’ se zarudlým.
Nadarmo kejklíř koně poháněl
v běh rychlejší, již ručejemi déšť
prolomil tmavé nebe sklepení
a hrubou plachtu smočil na voze.
Ve roklích vázlo kolo zlomené
a kůň nemohl z místa zemdlený,
a v hromů řev a větrů kvílení,
a v stromů šum a v klení kejklíře
se mísil jeden hlas, však tesknější:
kvil člověka, jenž vydán náhodě
jest hříčkou živlů, věčných soků svých.
Pod promočenou plachtou na voze
se tulí bledá žena v bolestech;
v šat lačná bída nadělala děr,
však ani jednou z něho nevyšla,
leč bledý hlad a černé zoufalství
se jimi draly s vzdechů provodem.
Tak ležela na truhle s loutkami
pol v šaty halíc těla nahotu,
pol v pestré cetky hávů kejklířských,
jich šprýmovná směs s ženy bolestmi
na ďábelský se výsměch pojila.
Tak ležela tu v křečích zoufalých;
ji vozu náraz každý, nejmenší
ve propast vrhal nekonečných muk,
a v soptění svém neustala bouř.
Aj, skála tady v lesním ústupu
v sluj vyhloubena stojí před nimi.
Hle, nad ní v střechu duby obrovské
bratrské rámě vlídně rozpjaly,
a pod nimi na listí sežloutlém
se mokré ptáče s chvěním tulilo.
Sem zaměřil též kejklíř s vozíkem,
odvázal koně, vozík přistavil
blíž k druhé straně jak zeď ochrannou.
Pak do lesa šel, mechu nahrabal,
jím vystlal ženě lože chudičké,
pod hlavu dal jí vlastní šaty své,
v mech suchý vložil nohy stydnoucí;
a jak se matka sklání nad děckem,
jí vlastním dechem ruce zahříval.
A když ustala v štkání bolestném
a v jemnou chtěla klesnout dřímotu,
skráň pohladil jí, čelo políbil,
a v zadumání žalném, hlubokém
za vozem used’ na klest skupený,
v dlaň hlavu složil a rtem nedbale
kouř vypouštěl z své dýmky poslední.
Bouř pomalu za hory zahnala
svých bleskných ořů divé spřežení,
hrom usnul někde v sluji skaliska
a chvílemi jen z těžké dřímoty
se probuzoval temným ohlasem.
Déšť na lupení padal pomalu
a tiše šuměl báje truchlivé,
až dozvuk jich se vloudil do srdce
a z něho slzou v oku překypěl.
Co asi myslil muž tam pod skalou?
zda na život svůj bídný, nestálý?
zda na osud, jenž svoje závaží
po slepu pouští z ruky všemocné?
zda na věčnost, jež v náruč studenou
kdys pojme krále jako kejklíře?
To nemyslil. – On čekal dědice
svých útrap žalných, tušil, v bouři té
že dítětem jej žena obdaří,
a čekal jen, až první jeho pláč
jej zbudí z dum ku slastem otcovským.
Leč ve života neveselý hod
proč přilákal to dítě nevinné,
to poupě nebes, duši andělskou?
Čím uvítá je v kolo života?
Jak nahradí mu bezvědomí slast?
Jen stará bída, žití tulácké
a suchá kůrka s ledným zhrdáním,
na šatu cetka, slza na brvách...
Ó drahé dítě, v žití pestrý vír
to uvítá tě – to, hle! osud tvůj!
Tak přemítal muž v těžkém dumání,
i deště šum se ztajil v haluzích,
a mraků závoj místy potrhán
zas nebes azur oku objevil.
Tu zdá se muži, jakby lehký pláč
jej volal k vozu; – ticho ale zas
jej konejšilo v nové myšlenky.
Teď zřetelnějším zdál se ten pláč být,
leč zase ztich’; než krokem nejistým
se k vozíku muž loudil váhavě,
a v nejistotě ruka chvěla se,
než plachty okraj zvedla do výše.
Jak zvedla ji, tu měsíc vyblesknul
jak lampy kmit nad ložem svatebním
nad ložem smrti zde. – Co viděl muž?
U prsou ženy dítko leželo
jak bledé poupě jitrem zrosené,
a žena v spánku mírném, blaženém
ku srdci tiskla v slasti mateří
plod smutné lásky v slzách zrozený.
Leč bledost dítka muže pomátla;
jen jeden pohled... jeden blíž a blíž,
ty chladné rtíky, oko ve sloupu...
Zde s narozením smrt se objala –
A mlčky hleděl kejklíř k nebesům,
na ruce bledé, v křeči sepjaté,
s vyhaslých očí slza kanula,
jak vzácná perla s boží koruny
by vypadla. Ó v jedné slze té
co žalů těžkých bylo ukryto!
co nadějí a snů tak sklamaných!
A přece kejklíř bohu děkoval,
že duši dítka cestou do těla
zpět obrátil ve blahý eden svůj.
A dlouho stál zde tichý, bez hnutí...
Jen měsíc hleděl z mraků ztrhaných,
jen kapky deštné plály na listech
ve svitu jeho září kouzelnou...
Ó kdyby v této chvíli tajemné
lít’ kolem anděl lidských osudů,
zde mohl by se více přiučit
než v posouvání těles nebeských
ve orloji, jenž sluje vesmírem!
Touž chvíli dále lítla píseň má,
až v hlavním městě stavila svůj let.
Noc rozpjala svou peruť hvězdnatou
na chrámy, mosty, věže, paláce,
a královský hrad, v páru zahalen,
čněl v šero noci šumnou nad řeku,
jak fantom černý; plaše v ulicích,
v nichž sporé lampy kmitem nejistým
svou chvějnou září chodník jasnily,
se neurčité stíny míhaly.
Vše utichlo; i v zámku královském
pomalu zhasly zlaté svítilny,
jen v koridorech dlouhých, ztemnělých
se bdělých stráží kročej rozlíhal.
Vše usnulo, jen na svém loži král
se v pochybnostech zmítal děsivých,
až s lože skočil; půlnoc odbila.
Vzal svícen zlatý v dlaň se chvějící
a v mlčelivý brokát čalounů
krok plaché nohy bořil ztlumený.
Po stěnách pestrých dlouhá zrcadla
jej vlastní tváří v chůzi děsila.
Tu hedbávnou král zdvihl oponu
a rukou ztajil lampy ostrý svit
a okem tužby těžce zkrocené
se díval v ženy svojí ložnici.
Čarovný pohled! v měkkých kobercích,
na polštářích z bílého atlasu
jak lilje bledá spala královna;
těžkým se vzdechem ňadra vlnila,
v něž černých vlasů příval bohatý
se kroužil jako křídlo havraní
nad bílým sněhem v hravém přeletu.
Král pozoroval ňader vlnění
i záchvěv rtů – pak spustil oponu
a k loži svému tich se navrátil.
Zde položil v dlaň hlavu zemdlenou
a dlouho seděl v tichu hrobovém.
Pak vyšel v předsíň, v které komorník
jak bdělý strážce jeho myšlenek
stál připravený ke všem rozkazům.
Král šeptal v ucho jeho vůli svou
a v krátké chvíli s hlavou skloněnou
v komnatu krále vstoupil astrolog.
„Můj příteli,“ tak oslovil jej král,
„ve službě vědy vlas tvůj zšedivěl,
dnes naposledy žádám službu tvou
a odměním ji darem královským,
jen pravdu pověz, pravdu jedinou!
Dnes, ejhle, kniha nebes zlacená
svůj otevírá smrtelníkům klín.
Ó vylož run těch hlubné tajemství,
jímž předurčen jest osud člověka!
Rci pravdu, čím to dítě toužené,
ten dědic vlády, nebi urvaný
mé choti pláčem, země modlitbou,
své zemi bude v letech budoucích!
Snad v chvíli této juž se narodil
a chvíle ta snad rozsoudila juž
nad blahem věků, štěstím národů.“
I ponořil hned šedý učenec
ve knihu nebes pohled bádavý,
však přísná brva více stáhla se
a chmurné oko plálo děsněji
a tenký ret jal tak se hovořit:
„Dnes vládne Mars, můj pane královský,
a těžce tebe raní věštby hlas;
to dítě, jež se nyní zrodit má –
ó mírni žal svůj i své leknutí! –
tvé zemi bude pekla odkazem.
V svých choutkách Nero, divoch zběsilý,
sám strhá hráze všechněch zákonů
a v hrubém kalu chlipných orgií
nad Tiberia bude vynikat.
Sám vznítí dlouhou válku domácí,
kde válčit bude proti otci syn,
kde uvolněné smečky furií
říš v pohřebiště rázem promění,
kde krví blankyt hustě zatopen
se zaskví letem zářných vlasatic,
jež věští hlad i moru žhavý dech.
Co vystavěl tys pílí obrovskou,
on drzou rukou v rumy rozmetá,
až mukou, vztekem odkojený lid
jej k popravišti tomu zavleče,
kde tisícům sám dřív ustrojil hrob!“
Kmet domluvil a vyšel z komnaty;
král ale dlouho letěl k nebesům,
co asi myslil, – nikdo nepoví:
zda klnul sobě nebo osudu,
má píseň neví – avšak v chvíli té
z ložnice královny sem dolít’ vzdech,
provázen stonem trapných bolestí,
a nežli král se vzchopil od okna,
juž vesel jemu hlásal komorník,
že zdráv se zrodil dědic toužený.
A za chvíli u lože ženy král
v náručí držel dítě osudné,
a z hradeb zámku děla hřímala
a zvony se všech věží hučely,
až vzduch se chvěl tím sterým ohlasem.
Leč králi s oka slza kanula
tak hořká, palná, jak ta předtucha,
jež svírala ho kruhem železným.
Ta slza byla trpkou výčitkou,
však tekla darmo; – anděl osudů
kdes novým světům dráhy určoval,
co jemu žal a bída národů!
Co dál se stalo, nelze povědít,
jen zachovalo staré podání,
že ryzou pravdu věštil astrolog.