Mezi čtením Petrarky.

Jaroslav Vrchlický

Mezi čtením Petrarky.
Já Petrarku jsem nemiloval z mládí, po číši plamennější ret můj práhnul, já v divějšího oře hřívu sáhnul, jenž v nozdrách blesky s větry v závod pádí. Však vím teď, sny nic v světě nenahradí, teď k tomu snílkovi jsem rád se nahnul, roj tužeb mých jak ptáků zástup táhnul v stín olivy té, která věčně chladí. Co milujem, je vždycky ve snu větší. Čím život raní, to sen vždycky zléčí. Sen opium jest, které v duši máme. A ideál, za kterým život spěje, ať bouří, bolem, vichrem beznaděje, toť také sen a také neoklame. 103

Kniha Nové sonety samotáře (1891)
Autor Jaroslav Vrchlický