Dva stíny.

Jaroslav Vrchlický

Dva stíny.
Kdys ulicí jsem kráčel, tu jsem zhled’ – (byl večer, sporé lampy mhou se chvěly) – dva stíny u svých nohou, jeden ztmělý a světlý druhý; tento hnul se v před, Jakjak s druhým zápas zoufalý by ved’, ač krok za krokem stejně se mnou spěly, sáh nad stromy, které se rozšuměly, a jako obr se až k hvězdám zved’. A druhý menší, tmavší, pohodlně se po dlažbě vlek’ v kalné bláta vlně; má bytost v těchto stínech dvou, hle, celá! Toť ideál – toť všední život, hmota! a duše má v těch stínech s bázní zřela jít Sancha Panzu vedle Don Quixota. 147

Kniha Nové sonety samotáře (1891)
Autor Jaroslav Vrchlický