Jaro duše.

Jaroslav Vrchlický

Jaro duše.
Má duše jaro své, kdy sotva stačí se myšlének a dojmů zpíti květem, kdy svět i vesmír obsáhne svým letem a ve dne, v noci zvučí písní ptačí. Kdy snů se v ní co mízy v keřích tlačí, než jedním zamyslí se nad poupětem, sta růží ohnivým jí kyne retem a každá lásku, štěstí, rozkoš značí. Jak potom náhle život snět je holá! Jak brzo schromeno je vzletu křídlo! Jak záhy stmívají se dnové černě! Jen jedna píseň zbude a ta volá: Proč jas a květ, jímž pyšnilo se zřídlo, se nerozdělil v celek stejnoměrně?! 152

Kniha Nové sonety samotáře (1891)
Autor Jaroslav Vrchlický