Modla.
Chrám zpustošený – přec jen chrám,
zkácená modla – přece Bůh!
Lermontov
Co udělal těm smědým synům pouště
jich dávný bůh, že náhle ranní slunce
z par vystupujíc krvorudé lázně
jen prázdný zřelo podstavec a v písku
dál hlavu, trup a zase dále nohy
již polozaváté?
Ví o tom šakal,
jenž před paprsky světla unikaje,
jak světla bůh by honil noc v něm šípy,
zalézá v doupě, naposledy ještě
zpět patře k místu orgie své oční?
Ví o tom orel, který v mraku mizí
jak černý bod? Ví o tom hádě pustin,
jež z trhlin podstavce, kde modla stála,
ven vystrkuje ploskou svoji hlavu
a jazyk dvojklaný, jak zlatý prsten
se svíjí v slunci, štítky lebky blýská?
Kdo o tom ví? Zda sám bůh pokácený,
zda nebe, prostor, čas, jenž zvolna strojí
hrob nebi, zemi, člověku i bohům?
24
Zda zlá vypukla a neznámá nemoc
ve stádech kočujících synů stepi,
či hádka mezi jedné větve syny
nůž zvedla vraždy k vůli krasavici,
jež k cisternám pro vodu večer chodí
a zvoní zlatým kruhem na kotníku
a blýská zlatým kruhem v každém uchu?
Či byl to pouhý bezvědomý rozmar,
jenž povstal v nich řka: Dost nám dlouho sloužils,
my jiného již potřebujem boha,
ty’s přežil se, tož padni mezi veteš
a vítr zasyp tebe spoustou písku,
zmiz s tváře země jako z našich srdcí?
To neví nikdo. Modla leží v písku,
je rozbita a brzy zasypána
a včera ještě s úctou zřel k ní každý,
s ní sdílel tajné city vlastních ňader,
ji prosil o zdar rodiny a stáda,
o šťastnou cestu, o přispění v boji
ať s šelmami, ať s divým nepřítelem;
k ní patřil s bázní, hrom když duněl v mračnech,
a s plesem, déšť když vlažil zprahlé nivy;
na kolena a na břich před ní padal,
jí líbal podstavec, ba v úctě svaté
syn pouště mnohý po ní šplhal výše,
by dotknout moh’ se nesmrtelných nohou.
Dnes po ní. Leží v písku povalena,
trup jinde, hlava jinde, nohy jinde,
jen podstavec ční, asyl plaché zmije,
25
tak dlouho, nežli zanesou jej větry
drobounkým pískem...
Ale v oku věštce,
jenž visiony pouště jat se zpozdil
za karavanou kdesi v horské sluji,
kde s džiny v půlnoci měl tuhou práci,
ční na podstavci bůh dnes jako jindy.
Přichází věštec, zcuchané má vlasy
a větry bradu rozvátou má, v očích
lesk rajských rozkoší a svaté hrůzy.
On nevidí, že modla v písku leží,
ji okem ducha vidí na podstavci
jak v aureole vítězného slunce,
a ruce rozpíná a na zem padá
a líbá podstavec a bije čelem
do tvrdé země. Radostně pak vstává
a za svými se dál ubírá pouští
a myslí stále, bůh že vztyčen ještě
jej provází svým zrakem, že mu žehná.
26