Neumřel prý Alfred velký, v Äthelmy kdes žije,
za myslivce přestrojený v lesích prý se kryje.
Starý Norman, v klášteře jenž sloužil jako hajný,
vyprávěl to mnichům, u nichž sám skryt, rebel tajný.
Jednou v letě, pozdě bylo, bouře s hor se hnala,
a již blesky jako z kuší do borovic prala.
Hajný z obchůzky se vracel, a než promok’ zcela,
z klestí bouda úzká před ním na cestě se tměla.
Vlezu tam! Hned pomyslil si, uchráním snad záda,
počkám, nežli přežene se nebeská ta váda.
Leze v boudu. Ale hrome! Kdos tam juž se krčí,
s klobouku mu ručejemi voda valem crčí.
Vítr kvílí, k zemi chýlí staré stromy v lese.
„Snad tam oba,“ bručí hajný, „ještě vejdeme se!“
Vlezl v boudu. Chvíli ticho mezi nimi bylo,
jenom z dálky vítr hučel, s oblohy se lilo.
Cizinec tu pravil: „Kmotře, jak vám teď se daří?“
– Kdož ví, jakou zase kaši u dvora nám vaří!
– „Máte mír a svatý pokoj!“ cizinec děl znovu.
– Ano, mír a ticho máme jako na hřbitovu!
V tom blesk projel sosen vrškem, sivou šleh’ k nim září,
Norman poznal, s kým to mluví, po kroji a tváři.
Cizinec však rovněž cítil, že jest poznán hajným.
– „Jste mi stále tvrdým lidem, vzpurným, nepoddajným.
Udělal jsem pro vás všecko, dal vám zákon, řády,
upravil vám cesty v lesích mezi vodopády.
Vystavěl vám hlavní město, průchod zjednal právu,
opsal pro vás písně věštců a v nich vaši slávu.
Spojil v národ různé rody a všem dal jsem chleba.
Dík chci za to, uznání chci – Co vám ještě třeba?“
Ušklíbnul se na to Norman: Vše to vtip je špatný,
když jsi jazyk z úst nám vyrval, co nám chléb tvůj platný?