Když slunce skryje ohnivé své střely
a večerní se šero stele plání,
mnich bledý okno otvírá své cely,
by slyšel z dáli žabí skřehotání.
Ta divná hudba pokaždé jej vzruší
a vzpomínek mu roje sype v duši.
V svém rodném kraji ocitne se letem,
je bezstarostným, malým pacholetem,
zří šerou jizbu, začazený krb,
zří na vršíčku kostelíček malý
i vlídnou náves, na níž lípy stály,
však nejvíc jeho oko rybník vábí,
v němž shlížejí se řady starých vrb;
tam strávil denně mnohou, mnohou chvíli
a nedbal, že se večer k zemi chýlí, –
tak dojímal ho sladký koncert žabí.
A míjel čas – – – Hoch do velkého města
byl odstěhován, do latinských škol
by chodil tam. To krušná byla cesta;
měl slzy v očích, v srdci těžký bol!
A poprvé když přišel na prázdniny,
hoch plakal zas, však tenkrát velkým blahem;
byl šťasten, že je v rodišti svém drahém.
O, jak si vážil zlaté domoviny!
Dům zběhal celý, stodolu i stáj
a sad i palouk, odtud spěchal v háj,
a když se stíny stromů prodloužily,
šel k starým známým na rybníka hráze;
o, jak byl šťasten, jak mu bylo blaze,
když uslyšel žab skřehot – pozdrav milý! –
Let osm prošlo – v žití změna mnohá;
však hochova jak dříve mysl mladá
vždy k známé hrázi spěla, rovněž ráda
tam nyní chvátá jinochova noha.
Než nevábí ho již jen žabí zvuky –
tam našel srdce, které vstříc mu bilo,
a bojácné kde slovo nestačilo,
tam tlumočníkem vřelý stisk byl ruky.
Co den se scházel s dívkou v těchto místech,
tak okouzlen byl jejím černým okem,
že nezřel, jak se zeleň ztrácí v listech
a jak se jeseň rychlým blíží krokem –
Však náhle po dva dni jí marně čekal –
o, jak se v trapné nejistotě lekal!
Vnitř vrby shnilé třetího pak dne
list našel, v němž ta stručná slova stála:
„Buď navždy s Bohem! Otec nutí mne,
bych za souseda statkáře se vdala – –“
Co dál se stalo, možná říci krátce:
hoch bloudil v polích, jako ve snách žil,
a když se konec prázdnin přiblížil,
byl po vůli své staré, zbožné matce
a mlčky dal se zavřít do kláštera.
Lid vyprávěl, že vezli jej tam v mdlobě
a že prý přišel teprv potom k sobě,
když pojala ho v lůno koba šerá – – –
Tak vzpomínává mnich ten bledolící
a potom, aby ulehčil své muce,
vždy k modlitbě své bílé spíná ruce
a ret se chvěje: „Za tu nevěrnici!“ –